Přirozené dýchání: dýchání, které vyživuje mládí
Je to tak prosté, až si to neuvědomujeme. Dech je myslí, mysl je dechem. Mnoho dobře známých taoistů problém komplikuje a zatemňuje dýchacími technikami ve víře, že tajemství spočívá v technice. Ne všechny techniky (a jejich učitelé) jsou samy o sobě špatné, některé jsou v různých situacích určitě užitečné. Ale dosáhnout mládí a zklidnění a udržet si je je vskutku značně prosté.
Především musíte pochopit termín přirozené dýchání, které není jen metodou. Ideou je, abychom dýchali tak, jako když jsme byli dětmi. Lao-c´ říká: „Veškerá kultivace je jen v odčítání, ne ve sčítání.“ Taoismus se snaží o obrácení, obnovu a omlazení do stavu, kdy jsme byli dětmi, o mladost.
V mládí máme červené tváře, klouby se snadno ohýbají, kosti jsou pružné, tělo je teplé a dech je přirozený a soustředěný v břiše. Jak stárneme, líce nám blednou, klouby tuhnou, kosti jsou křehčí, tělo chladne a dech se soustřeďuje v hrudi. Během života náš dech neustále stoupá vzhůru, dokud ve smrti nedosáhne hrdla. V dětství však byl v břiše. Taoista se snaží tento trend zvrátit a vrátit se k přirozenějšímu stavu zdraví a vitality.
Když dítě dýchá, nemyslí na to, aby udrželo dech v břiše. Takové dýchání je pro ně přirozené. Celý žaludek se mu přitom pomalu roztahuje a stahuje, takže funguje jako měch nebo balon, a ne jako těm, kteří jen stlačují a roztahují přední část žaludku. To je jen poloviční dýchání. Dech bychom měli cítit i na spodní straně páteře a na obou stranách podbřišku.
Toto velké tajemství ve skutečnosti žádným tajemstvím není. Vše, co potřebujeme, je soustředit mysl na tan-tchien, ne na dýchání. Dech bude následovat mysl, mysl nenásleduje dech.
Abyste dýchali přirozeně, musíte dechu dovolit, aby se stal hlubokým, pomalým a harmonickým.
To je něco, co si nemůžete vynutit žádnou technikou. Představte si svou mysl jako sklenici špinavé vody. Čím více ji čeříte, tím je kalnější. Pokud ale necháte sklenici stát, špína se postupně usadí na dně a voda bude opět čirá. Snažit se, aby dech byl hluboký, pomalý a harmonický, je jako míchat vodu. Dýchání nemůže být přirozené, protože se k tomu nutíte. Když ho však necháte v klidu, uvolní se a stane se přirozeným. Jak můžete být přirození? Zklidněte mysl. Nejdřív ji vyprázdněte a nenaplňujte ji technikami a schématy.
Jak se mysl usadí, usadí se i dech.
Jin-ši-c´, slavný moderní taoista (1872–1954), praví: „Když nechám dech, aby se sám podle sebe ponořil do tan-tchienu, pak čchi stoupá nahoru a cirkuluje všemi údy.“ Jeho jedinou technikou bylo „obohacovat se z tan-tchienu“. Svou pozornost soustředil na tan-tchien, ne na dech. Kánon tchaj-ťi čchűan uvádí stejný princip – nesoustředit se na dech, neboť to klade překážky do cesty čchi.
V taoistických dílech je mnoho technik pro dechová cvičení jako jsou zadržování dechu, embryonální dýchání, obrácené dýchání a želví dýchání. Všechna tato dýchání jsou velmi cenná. Ovšem přirozené dýchání bychom měli považovat za základ i vrchol všech technik. Další metody jsou cenné jen poté, co jste zakusili a můžete vědomě kontrolovat cirkulaci čchi, ne dřív. Prvním a největším krokem je osvojit si přirozené dýchání.
Dýchání není žádným tajemstvím, nebo pokud ano, tak „veřejným“. Přirozené dýchání se objeví přirozeně, ne silou nebo invencí. Jen cítíte, co se děje ve vašem podbřišku. Dech následuje pozornost. Čím více pozornosti věnujete spodní části břicha, tím hlouběji budete dýchat. Nedělejte s dechem nic, prohloubí se a rozvine podle sebe.
Zdroj: Posvátná pečeť mysli Nefritového císaře – Stuart Alve Olson
Foto: Ondřej Stehlík (1), Štěpán Krejcar (2, 3)