Setkání s Láskou
Na ulici jsem potkal Lásku. Musel si ji všimnout každý, nejen já. Vypadala spokojeně, sebevědomě, trochu jako by přišla z jiného světa než je ten náš uspěchaný, plný bolesti a věčného snažení. Její vnitřní krása vyzařovala do okolí. Oči jí svítily jako každému, kdo dosáhl naplnění a je vyrovnaný sám se sebou. Její pohled hladil a povzbuzoval. Chůzi měla lehkou, svižnou, překypovala zdravím. Šla krokem, který ostatním sděloval, že ví, kam směřuje a co je jejím posláním.
Neodolatelně mě vábila. Dodal jsem si odvahy, přistoupil k ní a zeptal se:
„Kdo jsi?“
„Láska,“ usmála se vlídně.
„Tvé vnitřní světlo je jako magnet, od kterého se nemohu odtrhnout. Jak můžeš tolik zářit ve světě, v němž panuje bezútěšnost a kde všechno vypadá tak všedně?“
„Vidím kolem sebe jen svět plný bohatství a krásy. Proč bych neměla být šťastná? Dívej se mýma očima, pak i ty budeš šťastný.“
„Nedokážu být šťastný. Druzí mě nerespektují, nevím, kdo jsem ani kam jít. Trápí mě nemoci a pronásleduje strach, “ zapochyboval jsem.
„Buď sám sebou. Obrať se do svého nitra a zjisti, kdo doopravdy jsi. Co je v tobě dobrého a špatného. Jedině tehdy překonáš svou zranitelnost a tvé slabé stránky ti pomohou objevit skutečnou sílu, sílu skrytou uvnitř tebe,“ trpělivě vysvětlovala Láska.
„Nevěřím, že mohu uspět. Jsem příliš slabý, neschopný a život mi do vínku nedal mnoho, co bych mohl zúročit,“ stěžoval jsem si.
„Tvým problémem není tvá domnělá situace, nýbrž tvá mysl. Ovládni ji stejně jako obratný jezdec ovládá svého koně. Dívej se na své myšlenky jako na mraky, které plují kolem, ale nezabývej se jimi. Buď oblohou, nikoliv mraky, které ji zakrývají. Buď plátnem, ne filmem, který se na něj promítá,“ zněla laskavá odpověď.
„Jak nemám vnímat, když mě lidé zraňují, události pohltí, nenalézám správná řešení?“ ohradil jsem se.
„Ber obtížné situace jako lekce, které tě posouvají na cestě dál. S láskou poděkuj těm, kteří ti ubližují, neboť ti dávají možnost být lepším, najít větší respekt k sobě i druhým. Nauč se dávat jim vnitřní svobodu, a tím osvobodíš i sebe,“ bez zaváhání odvětila Láska.
„Chtěl bych se osvobodit, ale nemohu dělat, co bych si přál. Mám tolik povinností a závazků a lidé kolem mě potřebují,“ postěžoval jsem si.
„Dej na své pocity a intuici, respektuj sebe a své potřeby. Nauč se láskyplně říkat ne. Někdy je laskavé odmítnutí prospěšnější než vynucený souhlas, kterým se vzdáváme vlastní identity či svobody,“ vysvětlovala Láska.
„Ano, snažím se být sám sebou, ale nedokážu se zbavit emocí a pocitů. Vždy mě zaplaví a ovládnou. Jako bych to už ani nebyl já. Manipulují se mnou, jsem jejich otrokem,“ zoufal jsem si.
„Snaž se získat odstup. Je přirozené se bát, žárlit, vztekat se či mít strach. Nebojuj se svými pocity, jen je z povzdálí pozoruj a uvidíš, že stejně jako myšlenky časem ztratí na síle, budou slábnout, až po nich nezbude ani stopa,“ dodávala mi Láska odvahy.
„Tak moc bych se chtěl změnit, ale nemám sílu. I mé tělo mě zrazuje,“ postěžoval jsem si.
„Nauč se mít rád své tělo. Dává ti domov po celý tvůj život. Dopřej mu odpočinek, zdravé jídlo a pohyb. Budeš-li se o něj pečlivě starat, odvděčí se ti. Sotva ho ucítíš. Tak lehce tě ponese za tvými sny.“
„Chtěl bych, ale neumím se rozhodnout. Nepoznám, kdy je ten správný čas,“ opět jsem zanaříkal.
„Obrať se do sebe a tvá duše ti sdělí, kdy je ta správná chvíle. Vše má svůj pravý čas. Je čas jednání a čas odpočinku, čas setby a čas sklizně. Pokud budeš poslouchat svůj vnitřní hlas, tvůj život se povine hladce. Máš možnost se rozhodnout, jestli poplaveš s proudem nebo budeš usilovně směřovat proti němu. Stejně tě nakonec strhne tím správným směrem.“
Mluvila tak přesvědčivě a laskavě, že jsem jí uvěřil. Díval jsem se na ni. A ona už jen mlčela a mlčela. Slova zmizela a zůstala jen její záře. Ta záře však vymazala mé poslední pochybnosti. Byla v ní síla. Opravdovost. Naplnění. Klid.
Byla to bezpodmínečná Láska.
Text: Alena Koutecká (volně inspirováno knížkou Šaolin Tajemství vnitřní síly)
