Čínský jarní svátek

Řekne-li se čínský Nový rok, vyvolává to paradoxně větší zmatek u čínských přátel. Co máte na mysli – západní, gregoriánský Nový rok, slavený v Číně nebo první den lunárního čínského roku? Protože lunární Nový rok je v Číně prostě jen „Jarní svátek“.

Jarní svátek (Čchun-ťie 春节) znamená novoluní, první den druhého lunárního měsíce, následujícího po zimním slunovratu.

Lunární rok má pouze 354 dní, proto se chybějící dny kompenzují každý třetí rok přidaným (přestupným) třináctým měsícem a pak se Jarní svátek posune až na počátek třetího měsíce po zimním slunovratu (do druhé poloviny února).

Právě končící lunární rok přestupný nebyl, proto skončí už 24. ledna. Zimní slunovrat totiž nastal 22. prosince a dvanáctý lunární měsíc, který má třicet dní, pak začal 26. prosince a skončí 24. ledna. Třicátý den posledního lunárního měsíce, poslední den lunárního roku, je tedy „Silvestrem“ Východu. Po něm následuje 25. ledna lunární Nový rok.

Názvy lunárních roků a čínský zvěrokruh

Tradiční lunární roky se nečíslují, pouze se pojmenovávají a názvy roků se opakují v šedesátiletých cyklech. Dvouslabičné (dvouznakové) jméno roku se vytvoří z kombinace dvou tzv. cyklických znaků, první znak je z tzv. deseti nebeských kmenů a druhý z tzv. dvanácti pozemských větví. Kombinování desíti a dvanácti se završí šedesátkou, a tak vzniká šedesátiletý cyklus, kde má každý rok své jedinečné jméno a pak se začíná znovu. Šedesátka asi zohledňovala průměrnou délku lidského života, dvanáctka byla nejspíše postavena na oběhu Jupitera kolem Slunce (téměř 12 let), do šedesátky se vejde i oběh Saturna kolem Slunce (téměř 30 let), což jsou planety pozorované od starověku pouhým okem.

Rok, který končí, se jmenoval Ťi-chaj 己亥 a měl ve znamení Prase (ču-nien 猪年).
Rok, který začne 25. ledna 2020 se bude jmenovat Keng-c’ 庚子
a jeho znamením bude Myš (šu-nien 鼠年).

Dvanáct cyklických znaků tzv. pozemských větví naznačuje, jakému mytickému zvířeti je rok připisován. Seznam dvanácti původně totemických zvířat se ustálil v době dynastie Chan, někdy před jedenadvaceti stoletími. Předešlá dynastie Čchin, pocházející z loveckých oblastí západu Číny, měla mezi totemickými zvířaty snad i jelena, který se později ze seznamu vytratil.

Dvanáctiletý zvířetník tak nyní začíná čilou Myší a jde přes Tura, Tygra, Zajíce, Draka, Hada, Koně, Ovci (Kozu), Opici, Kura, Psa a završuje se blahobytným Prasetem. Každé znamení má svá specifika, která se člověk naučí poznávat spíše intuitivně, nashromážděním osobních zkušeností. Charakter mytických zvířat naznačují jejich dynamické obrazy a příběhy ze starobylé čínské kultury.

Podle legendy si jednou Nebeský císař svolal zvířata k „výběrovému řízení“ na dvanáctičlenný zvěrokruh.
Kočka s myší se tehdy ještě přátelily, a protože měly proti ostatním krátké nožky,
domluvily se, že spolu vyrazí dřív, ještě v noci. Ale kočka tu noc zaspala, myš ji nechala být
a vyskočila si na pracovitého buvola, který ji donesl do cíle první.
Proto začíná čínský zvěrokruh nočním živlem čilé a chytré myšky,
a proto také od té doby prý kočky myši nesnášejí…  

Lidé si v Číně dodnes sdělují svůj věk jen vlastním znamením zvěrokruhu, například: „Jsem ve znamení Myši“. Pokud se nám to přihodí a máme rok vlastního znamení (násobky dvanáctek), měli bychom v jeho průběhu nosit na těle něco červeného pro štěstí, nebo se vybavit jiným amuletem.

Ve dvacátém století došlo ke komplikovanému přechodu na gregoriánský kalendář, když lidé narození před rokem 1949 znali většinou jen „lunární datum“ svého narození, a to ještě jen zhruba. Pozdějším matričním záznamem o dni narození, podle gregoriánského kalendáře, si dnešní sedmdesátníci často nejsou vůbec jisti.

Nadto se dříve v Číně slavily jen narozeniny dětí a „kulatiny“ stařičkých patriarchů.

Protože, jak mi s humorem kdysi řekl jeden čínský vzdělanec: „Proč by dospělý, skromný člověk dělal z pouhého výročního dne svého narození velkou věc a rušil tím své okolí?“ Až poslední generace mladých Číňanů začaly v rámci globalizačních trendů s oslavami vlastních „Birthday Party“.

Vyjádření zvěrokruhu v češtině

Názvy mytických zvířat je dobré do češtiny překládat obecnými rodovými jmény „Kur a Tur“, bez zdůraznění pohlaví „Kohout a Býk“ a bez použití kastráta „Vepř“. Myš (šu 鼠) vyjadřuje obecně hlodavce, třeba veverku, „borovicová myš“ (sung-šu 松鼠), ale může i vačnatce klokana, což je „kapsovitá myš“ (taj-šu 袋鼠). Není asi žádný důvod nadcházející rok překládat jako rok Krysy, to připomíná spíš angličtinu koloniálních časů.

Myš bývá citlivá, plachá, ostražitá, dobrý zásobovač a počtář, spíše noční živel a hodí se třeba na účetního.

Ve zvěrokruhu následující Tur či Buvol je zase pracovitý dříč, zapřažený do pluhu, který často ani neví, proč se vlastně tak dře.

Svátky ve znamení rodiny a setkávání

Číňané jsou tradicí rolníci, kteří mají v zimě čas si odpočinout, a tak bývají jejich svátky dlouhé. Jarní svátek se začíná slavit už v týdenním předstihu, 23. den posledního lunárního měsíce, a říká se mu Malý Nový rok. Do konce lunárního roku se musí všechno stihnout, zvláště se mají vyrovnat závazky a dluhy z končícího roku.

Na poslední den starého roku a první den roku nového se celá rodina musí sejít, a jak Číňané žijí a pracují po celé své veliké zemi, na svátky se začnou všichni sjíždět domů a doprava na hlavních linkách v těchto dnech kolabuje.

Dramatické stíhání návratu na poslední den lunárního roku tak už neodmyslitelně patří ke koloritu čínských oslav a nejrůznější příběhy z cest baví rodinu u prostřeného stolu.

Jarní svátek je jako každý čínský svátek věnován především odkazu předků, pod tabulku s jejich jmény se jim obětují ovoce a potraviny, prokazuje se jim úcta a vděčnost. Obětuje se i všem duchovním silám a božstvům s prosbou, aby i další rok byl dobrý. Už na Malý Nový rok, 23. dne posledního měsíce se „Bůh domácí pece“ (Cao-šen 灶神) či jinak „Pán kuchyně“ (Cao-wang-jie 灶王爷) vracel na Nebesa, a tak se mu sladkými obětinami „zalepovala ústa“, aby o lidech ze své domácnosti tam „nahoře“ neřekl nic špatného, dokud se čtvrtého dne nového roku nevrátí zpět.

Otcové rodin před svátky doma „tisknou“ obětní papírové peníze, které pak starší rodin pálí v peci nebo venku na křižovatkách a v temnotě noci vytvářejí jejich zářící ohýnky zvláštní snovou atmosféru. Na dveře se lepí obrázky ozbrojených ochranných Duchů bran (Men-šen 门神) a kolem dveří se objevují párové verše evokující štěstí, psané nejlépe na červeném papíře. Z domácích duchů se uctívali i Duchové studny (Ťing-šen 井神) i jinoví Duchové záchodků a toalet (Cche-šen 厕神).

Když se uspokojí duchové předků a animistický svět vůkol, může se rodina sesednout ke slavnostní večeři. Všichni se na její přípravě podílejí a nejběžnějším svátečním jídlem, zvláště na severu, jsou taštičky z nudlového těsta, plněné mletým vepřovým s čínskou brukví a pórkem nebo vejci s čínskou pažitkou.

Sváteční rumraj a zmatek jsou plné radosti, nešťastné nebo škarohlídské výlevy jsou zakázány. A tak, pokud některá taštička ve vroucí vodě praskne, smí se jen říci, že se „směje“. Jaképak praskla, to zní tak nedobře. Slupky z burských oříšků, které spadnou na zem, se nesmí až do Nového roku zamést, aby se nevyneslo štěstí.

V dalších dnech se blízcí navštěvují a scházejí u jídla a pití, protože i Čína uznává antické „In vino veritas“. Dřívější domácí vyvařování hostům a stolování v malých bytech se dnes přestěhovalo do veřejných prostor restaurací a lidé se naučili víc si užívat soukromí. Ale i tak je největší rozdíl mezi našimi Vánocemi a Jarním svátkem ve způsobu prožívání. I čínské hospodyňky bývají zaneprázdněné a pod tlakem, ale jakoby se všichni ze svátků více a jednodušeji těšili. Skoro tam neuslyšíte úvahy prosáklé ironickým humorem našich bezvěrců: „Jak přežít Vánoce?“

Jaképak přežít, Jarní svátek se prožívá s velikou radostí a nadšením, rodiny se sjíždějí zdaleka, aby spolu pobyly, aby jedly, pily a vyprávěly si.

Nikdo se netrápí povinným výběrem a nákupem dárků, dárky se přece vůbec dávat nemusí. Když je přinesete, jsou, ale většinou se jimi nikdo nezabývá. Dárky jsou přece pro malé děti nebo když si chcete zlepšit vztahy, což se často týká spíše kariéry a práce. Když nastane Jarní svátek, jste doma, s blízkými a přemýšlíte, koho ještě navštívit a společným motivem je prostá sdílená radost ze setkávání.

Oslavy končívají až prvním úplňkem (letos připadá na 8. únor), ale setrvačností dlouhého svátku končívají spíše až pár dní po úplňku. Takže si lidé v Číně, Koreji a Vietnamu, kde se lunární Nový rok nejvíce slaví, umí udělat až tři týdny svátků, i když pracovní klid stanovený státem je jen týdenní.

A tak se zdá, že i na Dálném východě přišli na způsob, jak zpomalit neúprosný běh času. A tento mezikulturní recept na společné sdílení svátečních radostí je dobré šířit dál.

Vít Vojta

Mgr. et Mgr. Vít Vojta (*1968) je sinologem a právníkem, který spolupracuje s nejvýznamnějšími českými úřady a korporacemi. Působí jako konzultant, analytik a lektor zejména pro oblasti interkulturního managementu a komunikačních strategií s čínskými partnery. V roce 2019 založil Sinoskop – Institut pro současnou Čínu, z.s., informační a vzdělávací platformu.

Je také osobním žákem mistra tchaj-ťi čchüan Čchen Siao-wanga (Chen Xiaowanga) a autorem několika knih: Umění tchaj-ťi čchüan (2001); Čínský svět (2011); Mistr Sun: Umění války – Využití válečných strategií v byznysu (2014); Mezi Čínou a Západem – Umění stolovat s čínskými partnery (2018).