Zahrada prorokova – Chalíl Džibrán
M ustafa šel, vyhledal zahradu svých rodičů, vstoupil do ní a zavřel bránu, aby nikdo nemohl jít za ním. A po čtyřicet dní a čtyřicet nocí prodléval sám v onom domě a zahradě a nikdo nepřišel ani k bráně, poněvadž byla zavřená, a všichni věděli, že chce být sám.
A když minulo čtyřicet dní a nocí, Mustafa bránu otevřel, aby mohli vejít dovnitř.
I přišlo tam devět mužů, aby s ním pobývali v zahradě: tři námořníci z jeho lodi, tři chrámoví služebníci a tři jeho kamarádi, s nimiž si hrával jako dítě. To byli jeho žáci.
Ráno se jeho žáci posadili kolem něho a v jeho očích byly dálavy a vzpomínky. A žák, jehož nazývali Háfiz, mu řekl: „Mistře, vypravuj nám o městě orfalských a o oněch krajích, kde jsi po dvanáct let pobýval.“
Avšak Mustafa mlčel, hleděl k horám a do širého prostoru, a v jeho mlčení byl boj. Potom pravil:
„Moji přátelé a souputníci, litujte národ, který má plno pověr a žádné náboženství.
Litujte národ, jenž se halí do roucha, která sám netká, živí se chlebem, na který sám nesklízí zrno, a pije víno, které neteče z jeho vlastních vinných lisů.
Litujte národ, který zdraví tyrana jako hrdinu a který považuje třpytícího se dobyvatele za dobrotivého.
Litujte národ, který ve snu opovrhuje vášní a při probuzení se jí podvoluje.
Litujte národ, který pozvedne svůj hlas, jen kráčí-li v pohřebním průvodu, který se vychloubá jen uprostřed rozvalin a který se nevzbouří, dokud nemá šíji mezi mečem a špalkem.
Litujte národ, jehož státníci jsou lišky, jehož filozofové jsou kejklíři a jehož umění je uměním slátanin a napodobování.
Litujte národ, který vítá svého nového vladaře s fanfárami a loučí se s ním pískáním, jen aby přijal dalšího vládce opět s fanfárami.
Litujte národ, jehož mudrci stářím oněměli a silní jedinci jsou dosud v kolébce.
Litujte národ rozdělený ve zlomky, jehož každý zlomek se sám považuje za národ.“
Chalíl Džibrán (1883−1931) byl „jedním z oněch vzácných projevů mocného a nepojmenovatelného Všemohoucího a z jeho hlasu i z celé bytosti vyzařovala nesmírná autorita, kterou nelze zaměňovat za pouhou znamenitost, neboť Džibrán svou myslí nikdy zcela neprodléval jen na této planetě,“ říká o něm Barbara Youngová, kronikářka jeho života. Pokračuje: „Sedět v jeho přítomnosti během onoho tak častého ztišení, do kterého se nořil, povznášelo ducha. Vibrace v místnosti se značně zvýšily a ovzduší bylo prostoupeno nadpozemskými vlivy. A zdálo se, že návrat do každodennosti vyžadoval vždy určité vypětí vůle.“
Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás
