Bojový sport a použití násilí

P  odporuje pěstování bojového sportu agresivní chování? Činí dovednosti rozvíjené pěstováním bojového sportu agresivní jedince ještě nebezpečnějšími?

Nováčci skutečně často začínají s tréninkem bojového sportu, aby se připravili na „vážný případ“ a získali pocit síly a jistoty. Vedle špatných představ o osvojení si „bezchybných technik k rychlému jednání“ je často zásadním momentem vedoucím k rozhodnutí zabývat se bojovým sportem přání, aby byl člověk při eventuálním střetu silnější, případně „neporazitelný“. Nezkušení adepti bojového sportu přitom mívají jistý druh „zázračné víry“ v jedinečnost a bezchybnost určitého stylu, který rádi veřejně využívají šarlatáni nebo „kšeftaři“. Každý, kdo má zájem o bojový sport, by měl vědět: Kdo si chce skutečně zlepšit schopnost bránit se, nemůže sám sebe podvádět jen tréninkem – musí sbírat opravdové bojové zkušenosti.

Právě tak jako touhu vlastnit zbraň má mnoho lidí alespoň dočasně přání „umět“ jedno nebo více bojových umění. Noví přívrženci bojových sportů jsou často spíš lidé méně orientovaní na sport a nemívají nedostatek sebevědomí. Typy, které se perou („ranaři“), téměř nikdy nepěstují klasické bojové sporty.

Důležitým předpokladem pro ovládání bojové situace je realistický odhad vlastních schopností i možností soupeře.

Zbytečně agresivní chování, prchlivost nebo hrubé násilí jsou neúčelné a bývají častou příčinou porážek (jak plyne z bojových zkušeností). Chladná hlava, vnitřní klid a schopnost umět čekat na správný moment jsou pro úspěch v boji při střetnutích se silnějšími protivníky zvláště důležité. Úspěšné provozování bojového sportu je bez sebekontroly prakticky nemožné.

Účast na soutěžích vyžaduje zodpovědnost a dodržování přísných pravidel. Velká míra disciplinovanosti a ohleduplnosti vůči slabším prolíná jako červená niť ideologií všech bojových sportů. Rozvážnost a ovládání jsou vedle cílevědomé výdrže a tvrdosti (také vůči sobě samému) pro každého bojovníka praktickou nutností. Cvičením se stávají ctností. Zkušenosti získané při tréninku a při sportovních zápasech rozvíjejí duševní obzor.

Neovládání se a/nebo nejistota bývají často pravými důvody, proč se lidé dopouštějí násilných činů. Protože při sportovním tréninku se agresivní chování a neohleduplnost z bezpečnostních důvodů netrpí, účastní se ho nerozumní jedinci většinou jen krátkou dobu.

Dlouhodobé pěstování bojového sportu, zvláště opravdová bojová střetnutí s různými soupeři, působí výchovně, protože žádným způsobem nelze obejít vynakládání velké trpělivosti, vytrvalosti a obezřelosti. Pokud chce mít zápasník úspěch, musí cílevědomě zlepšovat svou techniku a nesmí se uchylovat k aktům síly a násilí.

Z „tréninkového družstva z doby kamenné“, ve kterém zkušení borci nejsou dostatečně ohleduplní vůči začátečníkům a nahlíží na ně jen jako na „čerstvé maso“ nebo jako na „padavky“, brzy dorost odejde.

Důležitý pedagogický efekt bojového sportu spočívá v následujícím poznatku: Protože sám nechci utrpět škodu, mám obzvlášť zájem na férovém chování své skupiny a vůči druhým se chovám ohleduplně. Každý dobrý učitel při tréninku přísně dbá na to, aby nováčci a slabší byli co možná nejvíc šetřeni. Tam, kde se nerozvíjí citlivost pro pocity poražených, nemá kolektiv bojového sportu naději na dlouhé trvání.

Při bojovém sportu zažijeme skutečné bezprostřední střetnutí s jiným člověkem. Učíme se zastavit se vší rozhodností útok soupeře a odvážně, koncentrovaně a bez váhání předvést vlastní útok. Konfrontace bývají řešeny rozhodně a obratně, ale umírněně a fér – i ustupování může být předností. I mimo tréninkové prostory sportovci všeobecně dbají vnitřních zkušeností, získaných účastí v bojových sportech, a respektují výchovou vypěstované prahy zábran, neboť ty se i v soukromí prokazují jako užitečné – stačí zvítězit, zranit není třeba!

Mladí lidé, kteří mají sílu a energii, si chtějí navzájem změřit síly a „vyřádit se“. Nadbytečný potenciál agresivity, který mají, je jen tehdy nebezpečný, není-li k dispozici „rozumný“ prostředek k odreagování a jestliže se nenaučili zvládat konflikty kontrolovaně. Při provozování bojového sportu si ovšem osvojujeme pravidla a tabu zvládáme vnitřně, což nám umožňuje zápasit se soupeřem relativně bezpečně a čestně.

Nebezpečí ohrožující dobré zvyky v bojovém sportu vycházejí mnohdy od příliš horlivých sportovců.

Ještě častěji však od „úspěšných trenérů“ nebo od ústupných „tvůrců pravidel“, kteří nechtějí pochopit, že pravidla boje jsou v první řadě bezpečnostními předpisy, které musí být korektně dodržovány a nesmí se stát míčem na hraní sportu vzdálených, obvykle komerčních zájmů. Tam, kde se započítávají jen vítězství z mistrovství nebo první místa při zápasech nějaké té ligy, působí bohužel špatní funkcionáři, kteří atlety povzbuzují k nečestným metodám boje nebo k brutalitě. Aby pochlebovali sami sobě, přetěžují takoví „dobráci“ mladé zápasníky a klamou je ve smyslu zdraví ohrožujících nebezpečí.

Je pohoršující, když na cestě za nimi zůstanou oběti dopingu nebo „předčasní sportovní invalidé“ a příslušný druh sportu tak získá špatnou pověst.

Kdo je déle a seriózně činný v bojovém sportu, u toho hladina hormonů ovlivňující potenciál agrese neklesá jen krátkodobě. Psychická rovnováha se většinou mění trvale a v pozitivním směru. Kdo se při tréninku naučil šetřit začátečníky, ale ze zápasů zná i účinnost svých technik, bývá při jejich použití proti laikovi opatrný nejen s ohledem na právní vědomí – je schopen své agrese potlačit.

Provozování bojového sportu se ze sociologického pohledu obvykle projevuje jako faktor „podporující mír“: Kdo pravidelně pěstuje bojový sport, rád se ve svém volném čase zřekne „zvláštních aktivit“. Koho od posledního tréninku někde píchá, „toho už kůže nesvrbí“. Značný stupeň tělesného vyčerpání po tréninku či po závodu snižuje vznětlivost; „zápalný bod“ se pak nachází výrazně výše! V konfliktních situacích nebo při urážkách (jako např. při zvolání: „Ty seš ale zbabělec!“) reagují sportovci pěstující bojové sporty spíš znuděně.

Dlouhodobá pozorování sportovců pěstujících bojové sporty ukazují, že aspekt sebeobrany ustupuje do pozadí s tím, jak roste doba tréninku.

Agrese téměř nikdy nevycházejí od sportovců zabývajících se bojovými sporty. Použití osvojených technik mimo tělocvičnu je velmi vzácnou výjimkou. Se sebevědomím, které pramení v rostoucí bojové síle, mizí potřeba užít násilí. Trénovaní zápasníci bývají také řidčeji „napadeni“, protože zřejmě vyzařují cosi, co jiným brání, aby je napadli verbálně nebo fyzicky. Jejich sebevědomá „řeč těla“ signalizuje: Pozor – nejsem žádná snadná oběť!

Kdo se zabývá bojovými uměními, obvykle si dříve nebo později položí otázku, proč to dělá. Je smyslem takové činnosti uspokojení zápasnické cti? Chce zvýšit vlastní výkonnost a lépe ovládat své tělo nebo si zdokonalit dovednosti v sebeobraně? Hledá kolektivní zážitek nebo má přání vnitřně zdokonalit a zlepšit svoji duševní rovnováhu? Na podobné otázky si musí odpovědět každý sám. A v průběhu zápasnické kariéry se budou odpovědi měnit. Pod jejich vlivem bude úmysl provozovat bojový sport agresivně tím menší, čím déle ho sportovec bude pěstovat!

Zdroj: Lexikon bojových sportů od aikida k zenu – Wolfgang Weinmann

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás