Od třech Amorových šípech (pohádka)

L  ežím nemocná, nemůžu se hnout a můj luk zahálí v koutě. Přemýšlím si, co bych asi udělala, kdyby přišel Amor a dal mi své tři zlaté šípy a zlatý luk… A sním či bdím… on přijde. Je to mladík se zlatými vlasy a krásným úsměvem. Podá mi tři zlaté šípy a zlatý luk, který je lidským očím neviditelný. Usměje se a zmizí.

Co s tím mám dělat? Obléknu se a zamířím do ulic uspěchaného města. Člověk potkává stejné lidi a stejné osudy…

Jdu ulicí, kde stával náš krámek plný krásných knih. Voněl mnoha dobrodružstvími, dálkami a láskyplnými příběhy. „Tak tady by se mělo stát něco neobyčejného,“ řeknu si nahlas, až se lidé nechápavě otáčejí. Zase jedna bláznivá holka. Rozhlédnu se okolo sebe. Na rohu se hádají mladí manželé. Křičí na sebe, že jeden druhému zkazili život, že se nenávidějí a další hrůzy. Říkám si: „Jsou to oni, kteří potřebují šíp od Amora?“ „Oni to zvládnou,“ usoudím a rozhlížím se dál.

Na lavičce sedí stará paní a ulamuje kousky pečiva holubům. Je smutná. Má asi velké starosti, protože každou chvilku vzdychne. Potřebuje tato paní šíp lásky a porozumění? Asi ano. „Ale ona to zvládne,“ řeknu si pro sebe. A přejdu ulici.

A koho tady potkávám každý den na rohu u krámku s cukrovinkami a kávou? Studenta techniky, přes rameno má batoh s knihami a počítačem. A co tu dělá každý den? Na někoho čeká? Během chvilky se otevřou dveře a vyjde dívka. Mladá roztržitá učitelka hudby. V pravé ruce nese obal s houslemi, v levé noty. Dá si sluchátka na uši, přemýšlí si o starostech dnešního dne a rychlým krokem mizí ulicí. Vidím, jak se na ni student usměje. Dívka ho nevnímá. Úsměv radostného očekávání se změní ve velké zklamání.

Ani moc nepřemýšlím, natáhnu do luku šíp a BUM. Zatají se mi dech. Dívka zakopne o zmrzlou hroudu sněhu. A upadne. Všude se rozlétnou noty a obal s houslemi spadne do sněhu. Student neváhá, přiskočí. Pomůže dívce na nohy, zvedne futrál s houslemi a podá jej dívce. Mladá učitelka se usměje. Má rozbité koleno jako mnoho jejích žáků. „Děkuji,“ špitne. Spolu posbírají noty a jdou do cukrárny. „No vida,“ řeknu si. „Tohle by mohlo zabrat.“

Rozhlížím se dál. U školy se něco děje. Jdu tam. Před školou stojí malá holka, i když postavou trochu rozměrná. Děti se jí smějí, že je obryně. A tato malá holka čeká na maminku nebo na tatínka. Ani jeden nejde. Mají moc práce. Holčička bude muset jít zase domů sama. Alespoň před Vánocemi si mohli udělat čas… Neudělali. Polyká slzy, protože nemůže brečet na veřejnosti.

Vytrhne jiné útlonké holčičce jejího plyšového lvíčka z ruky a snaží se mu utrhnout nohu.

„To ne,“ řeknu si a natáhnu šíp do luku. BUM.

Zpoza rohu vyjde starší paní, v ruce má pejska. „Babičko!!“ zavolá velká holčička, podá lvíčka holčičce a rozběhne se ke své babičce. Rozpláče se štěstím. „To by šlo,“ řeknu si.

Jdu dál a vidím malého chlapečka s tatínkem. Jdou domů? Nebo kam jdou? Chlapeček je velmi smutný. Rodiče se opět celý večer hádali a maminka podala návrh na rozvod. Oba jdou domů ztěžka a smutně. Vzdychnu, nevím, co mám dělat. S bolestí u srdce si řeknu, že to zvládnou.

Jsem smutná a jdu parkem k nemocnici. Vejdu dovnitř. A u jedněch dveří se zastavím. Slyším pípat přístroje. Opatrně nahlédnu. Na posteli leží těhotná žena a na každé ruce má kapačku. Kap… kap. Každá kapka jí odměřuje čas. V čekárně sedí muž. Hlavu složenou v dlaních a jen tiše sedí. „Co se stalo?“ zeptám se.

„Bojují o život,“ řekl zoufalým hlasem muž.

„To ne,“ vykřiknu a můj hlas naruší až posvátné ticho okolo. Natáhnu šíp a BUM. Najednou slyším vzrušený hovor za dveřmi. Rychlé kroky. „Odvezte ji rychle na sál.“ Pan doktor přijde ke zmatenému muži. „Máme obrovské štěstí, dítě i matka přežijí.“ Muž pláče. Třetí šíp bude velká láska mámy k dítěti…

Už nemám žádný šíp od Amora, luk zmizel. Nemám žádný šíp pro sebe. Ale to vůbec nevadí.

Vracím se a potkám starou paní, která krmila holuby, jak jde s dcerou a vnučkou za manželem na návštěvu. Mladý manželský pár se drží za ruku a ukazují na něco v trávě. Už si nenadávaji. A malý kluk s tatínkem přišli domů a tam je čekala večeře a usměvavá maminka. Klučík ji šťastně obejmul.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Kdo dočetl až sem, má u mě drink. Mělo by tady být ještě poučení, že každý máme své zlaté šípy v sobě… ale nechci poučovat 🙂 .

Markéta Chmelová

A jak se vidí sama autorka:

„Jsem lučištník a lukostřelec. Střelba z luku se stala mou životní vášní. A to od středověkých luků až po ty sportovní. Jsem vypravěč a sběratel příběhů. Naplňuje mě, když mé příběhy někoho osloví a zanechají v něm otisk. Knihy a příběhy jsou mou láskou, motivací a motorem v naší uspěchané době. Povoláním jsem účetní a knihkupec (ve výslužbě).“