Taoistická koláž

P  říliš dlouho jsem zřejmě žil ponechán sám sobě. Tak dlouho, že jsem začal všechno ostatní přehlížet, neuznával jsem již jakékoli závazky a zákazy a má vůle se otáčela zády ke společenským pravidlům. O to lépe se má lenivost snášela s mou přirozenou nevychovaností, touha po slávě a po kariéře u mne ze dne na den ochabovala a já jsem ze dne na den stále více spoléhal na svoji přirozenost oddávaje se těm sklonům, které mi byly vlastní.

Pozoruji a hledám smysl ve hře paprsků a stínů, nehlučného klouzání polotmy po hraně světla, jež uplývá. Polostín ptal se stínu: „Onehdy ses pohyboval z místa na místo, teď zase stojíš, před chvílí jsi seděl, teď zase vstáváš. Proč nemáš něco pevného a stálého, čím by ses řídil?“

Stín odpověděl: „Vždycky se něčeho přidržuji a jsem, co jsem. To, čeho se přidržuji, má zas něco, čeho se samo drží, a je, co je, ale jak mohu vědět, proč nejsem to, co nejsem??
Jak to, že cesta zůstává stále tolik temnou, až zůstávají pochybnosti, co je pravda a co ne?
Jak to, že řeč je natolik temná, že nedokáže tyto pochyby vymýtit?!
Jak vůbec může cesta někam vést a směřovat, když neexistuje?
Zatímco řeč je! Ale nikam nevede.
Hle… Poctivá řeč se nekrášlí a krásná řeč zase nebývá poctivá.“

Tu nic nevymyslím, tady východisko není… ovšem začínám rozumět − co k pláči bylo mi, k smíchu je mi teď. Mne už nezajímá možný zisk a nestarám se, co se sluší − nikdy bych nebyl, jak se sluší − mám na to příliš tvrdošíjnou duši. Za tisíc let a podzimů, kdo si vzpomene na mé jméno? Jedině snad víno neochutnané, to mne ani potom mrzet nepřestane.

Chtěl bych, aby osm konců světa měřil můj dům,
chodil bych si tam, kam mne nohy nesly,
v příbytky beze střech, nebem se přikrývaje,
procestoval všelijaké kraje,
kam bych měl chuť a jak by mi bylo milo.
Zastavím-li, ať po ruce mám vína džbán,
a kamkoli dorazím, nechť chutě číše pozvedám.
Kdo by mi chtěl vyceněně říkat „co je to řád a co je to rit, co je třeba za pravdu držet a ve vážnosti mít“.

Ta slova se rojí všude kolem jako vosy, já však tím vším žitím opilý necítím, zda mě pálí nebo zrovna zebe, zisk se mě netýká a nemám žádných přání na to všechno kolem pohlížeje, jak se to jenom pořád všude hemží a jak to všechno někam proudem spěje.

Přes překážky a v krátkých přeryvech, tok řeky teče dál a dál, mraky klesají a zvedají se lehké červánky, cesta je široká, hrazená kameny a šeré nebe křižují táhnoucí ptáci.

Martin Prokop

Martin Prokop
student World Chen Xiaowang Taijiquan Association Česká republika
a žák Víta Vojty