Zadržování dechu – škodí nebo prospívá?

U  ž v prvním století před naším letopočtem popsali obyvatelé dnešní Indie praktiku vědomé apnoe, jež údajně navracela a zajišťovala dlouhý život. Bhadavadgíta, posvátný hinduistický text, jenž vznikl zhruba před dvěma tisíci lety, popsal dechovou techniku pránájáma jako „trans navozený zastavením veškerého dechu“. O několik století později napsali čínští učenci několik knih, v nichž podrobně popisují umění zadržet dech. Jeden z těchto textů, Kniha o dechu od Mistra Velké Nic ze Sung-šan, nabídl tuto radu:

„Každý den si lehni, zklidni mysl, přeruš myšlenky a zastav dech. Stiskni pěsti, nadechni se nosem a vydechni ústy. Ať tvůj dech není slyšet. Ať je nepatrný a jemný. Když je dech plný, zadrž ho. Zadržení (dechu) způsobí, že se ti začnou potit chodidla. Stokrát počítej „jedna a dva“. Po zadržení dechu až do krajnosti ho jemně vydechni. Trochu se nadechni a znovu zadrž (dech). Je-li (ti) horko, vydechni s „che“. Je-li (ti) zima, vydechni se zvukem „čchuej“. Můžeš-li (takto) dýchat a napočítat do tisíce (při zadržování dechu), nebudeš potřebovat obilí ani léky.“

Dnes je zadržování dechu téměř výhradně spojováno s nemocí. „Nezadržuj dech,“ slýcháme odevšad. Odpírat tělu soustavný proud kyslíku je špatné. Většinou je to rozumná rada.

Spánková apnoe, forma chronického a nevědomého zadržování dechu, člověku neuvěřitelně škodí. Způsobuje vysoký krevní tlak, neurologické poruchy, autoimunitní nemoci a ještě mnohem více – nebo k nim alespoň přispívá. Zadržování dechu v bdělém stavu je také škodlivé, a navíc mnohem rozšířenější.

Podle jednoho odhadu trpí až 80 procent administrativních pracovníků takzvanou nepřetržitou částečnou pozorností (tzv. „e-mailová apnoe“). Zkontrolujeme e-mail, něco si zapíšeme, podíváme se na Twitter a tak pořád dokola. Nikdy se nesoustředíme na konkrétní úkol. Ve stavu nepřetržitého rozptýlení začínáme dýchat mělce a nepravidelně. Někdy dokonce půl minuty nebo i déle nedýcháme vůbec.

Jak mohou být moderní věda a starověké praktiky v takovém rozporu? Rozdíl opět spočívá v záměrnosti. Zadržování dechu ve spánku a nepřetržitá částečná pozornost jsou nevědomé – je to něco, co se v nás odehrává mimo naši kontrolu. Takové zadržování dechu, jaké praktikovali lidé ve starověku a ti, kdo se jimi později inspirovali, je vědomé. Člověk se k němu sám dobrovolně přiměje. Slyšel jsem, že když si tyto praktiky osvojíme správně, mohou působit zázraky.

Zdroj: Dech – Nové poznatky o ztraceném umění – James Nestor