Být a nechat být

P  okud zobecníme veškerou naši činnost, zjistíme, že vždy vede buď k tomu, že rozšiřujeme svoji mysl, nebo k tomu, že svou mysl zužujeme. Rozšíření mysli vnímáme jako pocit štěstí, zúžení mysli jako mizení tohoto štěstí, tedy jako úzkost či strach. A to se týká jak naší činnosti ve světě, tak té, kterou vykonáme pouze ve svém vnitřním prostoru.

Dá se tedy říct, že chceme-li být šťastní, musíme se snažit rozšířit svou mysl. Způsobů, kterými to můžeme udělat je nekonečně mnoho. K rozšíření svého obzoru můžeme použít jakoukoliv situaci a jakoukoliv činnost svého života. Zde není podstatné, co děláme, ale s jakým nastavením to děláme.

To, co naši mysl zužuje, je vlastně každá představa, každý názor na to, jak by měl svět nebo my sami vypadat. A zúžení je tím silnější, čím více takové své představě věříme a myslíme si, že je jediná správná. Je to, jako bychom se dívali na nekonečný obzor nějakou úzkou trubkou tohoto jednoho názoru. Vidíme pak jen svůj malý vybraný kousíček světa a vše ostatní nám uniká.

To ale neznamená, že bychom na nic nemohli mít názor, nebo že bychom měli se vším souhlasit. Jde o to dokázat mít názor i s vědomím, že není jediný možný, ani jediný správný, a také že ho nemusíme mít navždy. Každý postoj nám slouží jen tak dlouho, dokud vede k rozšiřování našeho pohledu na svět. Ve chvíli, kdy cítíme, že nás omezuje, poutá a zužuje, je čas takový postoj opustit a jít dál.

Správná cesta znamená zůstat otevřený
a nevytvářet si pevné hranice a omezení.

A to je ta správná cesta. Nevytvářet si pevné hranice a omezení, ale otevírat v sobě další prostory, nové výhledy a rozměry. Všechno může sloužit k rozšíření mysli a tím i k pocitu naplnění a štěstí. A stejně tak všechno může vést i k jejímu zužování, k sebestřednosti a strachu. Je to jen na nás.

A co když nám připadá, že v každodenním shonu se tato snaha vždy utopí a ztratí? Pak máme možnost najít si klidnou chvíli a strávit nějaký čas jen ve svém vnitřním prostoru. Tomu se obvykle říká meditace. Ale i tady platí stejná pravidla: nelpět na ničem, ani na těch nejuznávanějších metodách a pravdách, nedělat si žádné představy o tom, co byste chtěli nebo měli najít, opouštět vše, co už naši mysl nerozšiřuje, jít prostě stále dál.

A jednou zjistíte, že musíte přestat s jakoukoliv činností, že je potřeba nemeditovat, že žádné další rozšíření mysli už neuděláte, že se musí stát samo. Najednou už žádné hnutí mysli není cestou dál, ale jen přešlapováním na místě. A to je chvíle, kdy je potřeba „být a nechat být“. Zjistíte, že váš každodenní zápas se světem i se sebou samým nebyl nikdy cestou odněkud někam. Že jste nelezli na pomyslnou horu poznání, ale že na té hoře sedíte už od začátku. A to, že obzor vaší mysli byl tak úzký, nebylo proto, že jste neměli možnost výhledu, ale proto, že jste se jen zapomněli pořádně rozhlédnout.

Ondřej Stehlík

Ondřej Stehlík se více než čtvrt století věnuje meditační praxi a píše o tom, co sám prožil a co se mu osvědčilo. Inspiraci čerpal během let z desítek knih a přednášek zejména soudobých autorů. Nejvíce si váží těch, kteří se za mistry nebo učitele nepovažovali a přesto inspirovali druhé, aby se vydali vlastní cestou. Snad proto, že být na vlastní cestě vždy považoval za důležitější než někoho slepě následovat.

Od roku 2012 studuje také bojové umění Čchen tchaj-ťi čchüan (Chen taijiquan) a umění práce s dechem – čchi-kung (qigong).