Čínské tchaj-ťi čchüan se stalo kulturním dědictvím lidstva

Č  ínské umění tchaj-ťi čchüan, na Západě nazývané též „stínový box“ nebo „meditace v pohybu“, bylo na letošním 14. zasedání Mezivládního výboru pro ochranu nehmotného kulturního dědictví UNESCO (14.–19. 12. 2020 Francie a Jamajka) zapsáno do seznamu kulturního dědictví lidstva. Pojďme si proto říci, jaká byla cesta tchaj-ťi historií.

Co je tchaj-ťi čchüan (taijiquan 太极拳)

V Číně, východní a jihovýchodní Asii a v oblastech čínských diaspor všude po světě bývá tchaj-ťi již velmi rozšířenou součástí místní kultury. České prostředí má o něm zatím jen velmi základní ponětí. Nakonec i s názvem je u nás problém, uchytil se tu různě komolený „mišmaš“ z anglického přepisu čínštiny „t’ai chi“.

Když jsem v roce 1987 začal s cvičením tchaj-ťi ve vyšehradském parku, bylo v Evropě ještě zcela neznámé, a tak po mně sem tam chňapli i kolemjdoucí psi, které jejich psovodi omlouvali: „Nedivte se, když děláte takové divné pohyby.“ Po třiceti letech je ale situace úplně jiná a letos UNESCO zapsalo tchaj-ťi s následující charakteristikou:

„Tchaj-ťi čchüan je tradiční tělesné cvičení, charakterizované relaxovanými, kruhovými pohyby, sladěnými s vedením dechu a s pěstováním správné a neutrální mysli. S počátky v polovině 17. století se cvičení z provincie Che-nan v centrální Číně rozšířilo do celé země, kde se mu věnuje velké množství lidí. Tento fenomén, ovlivněn myšlenkami taoismu, konfuciánství a tradiční čínské medicíny, se rozvinul do několika škol (nebo stylů), pojmenovaných po rodech mistrů – zakladatelů.“  

Vnitřní škola a vnitřní energie

V čínské tradici se tchaj-ťi čchüan řadí mezi tzv. vnitřní školy (neijia quan 内家拳) a je spojeno především s kultivací tzv. vnitřní „energie“ čchi (qi 气). Výrazem čchi rozumíme „energii“ (obdoba indické prány, v Japonsku ki, odtud např. ai-ki-do), kterou je naplněn svět kolem nás a člověk ji nabírá dýcháním, spánkem a potravou.

Dva tisíce let starý záznam cvičení Tao-jin

V lidském těle teče čchi v „akupunkturních“ drahách (meridiánech jingluo 经络) a shromažďuje se v tělesných centrech (zejména v tzv. rumělkových polích dantian 丹田). Čchi máme jednak vrozenou, prenatální (dědičné dispozice, xiantian qi先天气) a pak tu, jež sbíráme (dechem, spánkem a potravou, houtian qi 后天气) a pěstujeme celý život.

Jak člověk stárne, slábne mu krevní oběh i oběh čchi (v čínské medicíně jeden systém tzv. čchi a krve, qixue 气血), ovšem pravidelným cvičením lze proces chátrání organismu výrazně zpomalit a život si zkvalitnit.

Proto se v Číně již přes dva tisíce let předávají systémy „pěstování energie a dechu“ tao-jin (daoyin 导引) nebo tchu-na (tuna 吐纳), dnes známé především prostřednictvím čchi-kung (qigong 气功).

Zakladatel rodového umění boje

Tchaj-ťi čchüan je však i bojovým systémem, jeho zakladatel Čchen Wang-tching (Chen Wangting 陈王廷, 1600–1680), kterému se pro mistrovství v jízdním boji s halapartnou říkalo „Druhý vévoda Kuan“ (er guangong 二关公), byl v polovině 17. století aspirantem císařských vojenských zkoušek.

Ale čínské císařství procházelo v té době rozvratem (i vlivem vrcholu „malé doby ledové“, stejně jako tehdy Evropa). Vládnoucí dynastii Ming (1368–1644) svrhlo rolnické povstání, ale Čínu nakonec neovládli povstalci, nýbrž ji dobyly a obsadily armády sousedního národa Mandžuů ze severovýchodu (za Velkou zdí), které založily poslední dynastii Čching (Qing清, 1644–1911).

Čchen Wang-tching se tak vrátil do rodné vesnice Čchen-ťia-kou (Chenjiagou 陈家沟), poblíž Žluté řeky, kde rozvíjel způsob cvičení beze zbraně i s chladnými zbraněmi (ty se v Číně běžně používaly až do konce občanské války v roce 1949). Metodou výuky, řazením bojových technik do plynule cvičených sestav tchao-lu (taolu 套路), navázal na dlouhou čínskou tradici.

Tradice bojových sestav a jejich využití

Například technika „utahování oděvu“ (lanzhayi 懒扎衣) a další vycházejí prokazatelně z učebnice generála Čchi Ťi-kuanga (Qi Jiguang 戚继光, 1528–1588), který takto cvičil armádu pro boj s „japonskými piráty“ wo-kchou (wokou 倭寇), ve 14.–16. století sužujícími jihovýchodní pobřeží Číny. Nutno dodat, že v 16. století už asi mezi původně japonskými a korejskými piráty dominovali Číňané.

Rod Čchenů pak, vedle zemědělské činnosti, po staletí vykonával živnost ozbrojeného doprovodu přepravy cenných nákladů, tedy historické „ochranky“ – s rozvojem obchodu se asi od 12. století rozšířily ochranné služby piao-ťü (biaoju 镖局), prováděné mistry boje piao-š‘ (biaoshi 镖师).

Bojový výcvik „tlakem přes ruce“

Vedle sestav technik rozvíjeli Čchenové pro tchaj-ťi čchüan typický nácvik boje ve dvojicích, tzv. tchuej-šou, doslova „tlak přes ruce“ (tuishou 推手). Vyučuje se jím, jak „načítat“ zamýšlenou akci soupeře už z prvního doteku s ním, již v samotném počátku pohybu soupeře. Jádrem tchaj-ťi čchüan je totiž přenášení váhy, podle principu prázdnoty a plnosti sü-š‘ (xushi 虚实, yinyang 阴阳), a pěstování tzv. odstředivého pružení, techniky pcheng (peng 掤).

Aby zachovali rodinné učení a úspěch živnosti, tajili Čchenové své umění boje až do 19. století, kdy jej odpozoroval (asi v letech 1830–1840) a posléze vynesl do Pekingu podruh, pracující u „statkářské“ rodiny Čchenů celých deset let, jménem Jang Lu-čchan (Yang Luchan 杨露蝉, 1799–1872). Po odhalení jeho zájmu jej tehdejší 14. patriarcha rodu, slavný Čchen Čchang-sing (Chen Changxing 陈长兴) však učil dobrovolně, takže příběh „Jak Jang ukradl umění“ (tou yi 偷艺) patří spíš mezi historické mýty.

Neporazitelný Jang dává v Pekingu lekce

„Neporazitelný Jang“ (Yang Wudi 杨无敌) pak v Pekingu způsobil nadšení, když v soubojích porážel jednoho vyzyvatele za druhým. Většinou se v „bojové aréně lej-čchang“ (leichang 雷场) považovalo za porážku vyhození z kruhu nebo sražení na zem (jako např. v sumo), případně se bojovalo „do první krve“, v krajním případě, dokud poražený ještě „mohl“. Výsledkem byla neobyčejná popularita mistra Janga, jeho umění tchaj-ťi čchüan se přicházely učit i společenské špičky, včetně vládnoucí mandžuské šlechty.

Famózní mistr Čchen Fa-kche a jeho velký styl

Jeho synové a zejména vnuk Jang Čcheng-fu (Yang Chengfu 杨澄甫, 1883–1936) pokračovali v popularizaci cvičení, zformované pak do školy Jang. Ta v polovině 20. století „zlidověla“ i v lidové Číně, úsilím vlády o ozdravění národa hromadnou výukou zjednodušených sestav tchaj-ťi čchüan.

Žáci Jang Čcheng-fu dostali tchaj-ťi čchüan přes Tchaj-wan i do USA, kde jej proslavil „mistr více talentů“ Čeng Man-čching (Zheng Manqing 郑曼青, 1902–1975) a do Francie, kam přišlo s „mistrem boje“ Tung Jing-ťie (Dong Yingjie 董英杰, 1897–1961).

Znovu neporazitelný mistr z venkova

Další velkou vlnu nadšení pro tchaj-ťi čchüan spustil v Pekingu v roce 1928 famózní mistr Čchen Fa-kche (patriarcha 17. generace, Chen Fake 陈发科, 1887–1957), jehož vyzyvatelé opouštěli Čchenovo pekingské sídlo dveřmi i oknem mnohem rychleji, než si sami přáli.

Šíření školy Čchen do světa

Po skončení ideologického marasmu tzv. Kulturní revoluce, kdy byly „feudální přežitky“, včetně výuky tchaj-ťi čchüan zakázány, se další přelomovou osobností stal současný patriarcha 19. generace Čchen Siao-wang (Chen Xiaowang 陈小旺, *1946). Ten od dětství nabíral tchaj-ťi čchüan od svého otce, rodiny i od žáků slavného dědečka Čchen Fa-kche, aby v roce 1980 šokoval Čínu propracovanými technikami a neuvěřitelnou silou v souboji tchuej-šou.

Po roce 1990 pak začal mistr Čchen Siao-wang vyučovat po celém světě, v roce 2000 jej přijal i prezident Václav Havel a před několika lety byl v anketě zařazen mezi deset nejvýznamnějších čínských kulturních osobností, například vedle Jackieho Chena.

Před lety jsem měl čest „dunivě poklepat čelem“ o cihlovou podlahu v rodové svatyni Čchenů, když mě přijímala za svého už má druhá čínská rodina. Tímto se laskavému čtenáři omlouvám za přemíru detailů.

Dělení škol tchaj-ťi čchüan

Druhou větví školy Čchen tchaj-ťi z provincie Che-nan, jak to zmiňuje zápis UNESCO, je tchaj-ťi tzv. „malého stylu“ z vesnice Čao-pao (Zhaobao 赵堡), kam se kdysi členové rodiny Čchenů ze vsi Čchen-ťia-kou přistěhovali. Stylu Čchen z Čchen-ťia-kou se tak, podle způsobu provedení technik, říká zase „velký“.

V 19. a 20. století se tak z původní jediné rodové školy Čchen v provincii Che-nan zformovalo ještě dalších pět hlavních škol. Výše zmíněný Jang, dále Wu (Wuushi 武式, zakladatel Wu Yuxiang 武禹襄1825–1893), Wu (Wushi 吴式, zakladatel Quanyou 全佑1834–1902, byl Mandžu s čínským příjmením Wu 吴), Sun (Sunshi 孙氏, zakladatel Sun Lutang 孙禄堂1860–1933) a Che (Heshi 和式 , zakladatel He Zhaoyuan 和兆元 1810–1890).

Závěrem

Letošní zápis se bohužel nevztahuje na tzv. taoistické wutangské tchaj-ťi (Wudang taijiquan 武当太极拳), které je ještě starší než škola z Čchen-ťia-kou a i když je obsah jiný, má blízké ideové základy. Jeho počátek se klade již do 14. století (začátek dynastie Ming), do střediska čínského taoismu v kouzelných horách Wu-tang provincie Chu-pej (Hubei 湖北).

UNESCO udělalo letos radost i České republice zápisem severočeské tradice ruční výroby foukaných skleněných korálků pro vánoční ozdoby. Obě krásné tradice, čínské tchaj-ťi i přejemnou výrobu foukaných skleněných korálků, jako by spojovaly pokora k vnitřní práci a smíření s dlouhou cestou k výsledku, která teprve vede k mistrovství.

Text: Vít Vojta, rodinný žák školy Čchen tchaj-ťi čchüan (originál článku naleznete na: Čínské tchaj-ťi čchüan se stalo kulturním dědictvím lidstva)
Foto: Vít Vojta, časopis Vnitřní síla

Mgr. et Mgr. Vít Vojta (*1968) je sinologem a právníkem, který spolupracuje s nejvýznamnějšími českými úřady a korporacemi. Působí jako konzultant, analytik a lektor zejména pro oblasti interkulturního managementu a komunikačních strategií s čínskými partnery. V roce 2019 založil Sinoskop – Institut pro současnou Čínu, z.s., informační a vzdělávací platformu.

Je také osobním žákem mistra tchaj-ťi čchüan Čchen Siao-wanga (Chen Xiaowanga) a autorem několika knih: Umění tchaj-ťi čchüan (2001); Čínský svět (2011); Mistr Sun: Umění války – Využití válečných strategií v byznysu (2014); Mezi Čínou a Západem – Umění stolovat s čínskými partnery (2018).

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Popořte nás