Drobnosti z dovolené
Spokojení a šťastní můžeme být až tehdy, když pochopíme, že život je o drobnostech, které se nám dějí (ne o velikých věcech), a také o zdravých vztazích.
Poté, co jsme s mamkou obě „dospěly“ (spoustu věcí si vyříkaly, odpustily a propustily), si spolu život užíváme. Také každoročně vyrážíme na cestu do kraje předků. V klidu se necháváme životem nést a smějeme se maličkostem. Pokud chcete, nahlédněte do několika našich malých dovolenkových dobrodružství…
Den první… v taxíku
„Tož, jste tu na dovolené, že? Tož, je tu krásně, že?
Tož, už i tady máme blázny. Naposled mi tady v taxíku chtěl jeden spáchat sebevraždu. Byl to takový manažer, hezky oblečený, voňavý, s kufříkem, vypadal v pohodě. A najednou se vrhl dopředu, že vyskočí předním sklem ven.
Tož jsem jednou rukou držel volant a druhou ho strkal zpátky, ale měl jsem co dělat. (taxikář byl dosti robustní postavy, takže to asi musela být „síla“)
No a nebyl první, co se o to pokusil.“
…
BOŽE, kam jsme to přijely. Myslela jsem, že cvoci jsme jen my v hlavním městě.
Den druhý… restaurace v malé vísce
Servírka: „Co si dáte?“
„Máte něco pro vegetariány? Nejím maso.“
Servírka: „No, já tu mám chlapy a těm musím vařit maso. Tak asi zkuste pizzerii, je o kus dál.“
Mlčky přemýšlím. Servírka se na mě dívá a po chvíli radostně zvolá: „A nechcete zkusit zabíjačkovou polívku. Je domácí a není ani moc mastná.“
Uff, nevím, co říct. Nechce se mi jí – za prvé – kazit radost, za druhé – vysvětlovat, co to znamená, když nejím maso. Naštěstí servírce po chvíli svitne. „Jo, vždyť jste říkala, že nejíte maso, tak to asi ani zabíjačkovou polívku, že?“
Nakonec se ukázalo, že mají poslední porci borůvkových knedlíků. Ale s borůvkami to žádná sláva nebyla. Pokud zabíjačková polívka zažila stejné setkání s vepříkem jako knedlíky s borůvkami, mohla jsem si ji s klidným svědomím dát.
Den třetí… ta podoba
Kráčíme s mamkou po lesní cestě a proti nám se šine rozvětvená rodinka, mezi nimi i klučina asi tak osmiletý. Nejdřív koukne upřeně na mamku, mine ji, pak stejně zvídavě na mne. A když je těsně za mnou, slyším pronikavým dětským hláskem pronést:
„Oni jsou takové stejné.“
Chce se mi smát. Tuhle hlášku mám opravdu „v oblibě“. Předčí ji už snad jen, když někdo prohlásí: „Vy máte takové vílí tajči!“
Den čtvrtý… souboj s vlakem
Vylézám z jedné z těch starých souprav vlaků, které ještě potkáte na méně frekventovaných tratích či vlakových úsecích. Jako člověk spořádaný se snažím za sebou zavřít dveře, abych ušetřila nohy průvodčímu. Jenže, ouha, dveře se vzpírají a nejdou zavřít.
Stavím tchaj-ťi konstrukci, opírám se o nohy a zatlačím. Pořád nic. Opřu se víc a tlačím o sto šest. Dveře pořád odolávají. Nakonec to vzdávám a vlak se dává do pohybu. Ozve se zasyčení a dveře se automaticky zavřou.
Koukám jako sůva z nudlí a zase se mi chce smát. Pevně doufám, že mě – vidláka z Prahy 🙂 – v souboji s větrnými mlýny nikdo neviděl.
Den pátý… kavárna u mlsné kočky
Milá kavárnička. Zve k posezení. Rádi v ní uhasíme žízeň a pomazlíme žaludek. Objednávám si čaj a žádám o větší kubaturu, protože mám žízeň jako trám. Servírka přináší velký hrnek a v něm… vody pomálu, sotva tak do půlky. Nevěřícně koukám na tu trošku, pak beru hrnek a odnáším ho zpátky k baru.
„Mohla byste mi dát víc vody,“ prosím.
Servírka se chvilku dívá do hrnku a pak bezelstně prohlásí:
„Já vám asi nedala moc vody, že?“
…
Hmm, výborná palačinka. Ale copak se to tady červená. Nejdřív to odhaduji na nějakou cukrovou ozdobu, ale když do toho kousnu, pochopím, že jde o plast. Po podrobném zkoumání docházím k závěru, že je to kus nádoby od čokoládové polevy. Asi jsem měla to štěstí, že otevírali novou.
…
Odcházím na toaletu. Chci otevřít dveře dokořán, ale ty se vzápětí o něco prudce zarazí. Strčím hlavu dovnitř a nějakou dobu se nechápavě dívám na basy džusů vyskládané vedle záchodové mísy. Nevím proč, ale první, co mi blikne hlavou, je: „Co by na to asi řekl hygienik!?“
Den šestý… skok do mezinárodního expresu a pokérkovaní zápasníci
Nebudeme spěchat, říkáme si. Další vlak jede za půl hodiny. Jenže pak mi to nedá. Zkusíme ho stihnout.
Na nástupišti už hlásí, abychom ukončili nástup do mezinárodního expresu směr Praha. V minutě opravdu poslední naskakuju do vlaku, otáčím se a vidím, že něco nehraje. Vlak se dává do pohybu, bleskově chytám mamčin kufr a ta naskakuje za jízdy dovnitř.
Ještě, že cvičí tchaj-ťi a má dobrou rovnováhu, pohotovost a postřeh, zlehčujeme situaci. Ale mamka mi pro jistotu říká, že takovéhle husarské kousky už příště ve svých sedmdesáti FAKT dělat nebude.
…
Procházíme vlakem, všude plno, nakonec vlezeme do jednoho kupéčka. Trefa ne zrovna šťastná, uvnitř sedí dva nejméně stokiloví pokérkovaní maníci. Dívají se, jak tančím s kufrem nad hlavou ve snaze nacpat ho nahoru, ale ani jeden se nepohne, aby mi pomohl (zpětně si říkám, že možná stačilo pustit jim ho na nohu, to by je jistě k nějaké akci vyburcovalo 🙂 )
Cestou se mimoděk dozvídáme, že jsou to zápasníci, boxeři a jedou na nějaké „představení“. Baví se o tom, jak a kde se prali, co, kdy a kde komu prasklo či ruplo (mluva jak vystřižená z Románu pro muže „Hele, vole, dal mu tam kao a koleno bylo v pr…“ a spousta dalších hlášek publikovatelných pouze v lehčím tisku) a moje tchaj-ťi sedí potichoučku v rohu, aby náhodou nedošlo ke střetu. Pochybuji, že bych z něj vyšlo bez újmy na zdraví.
Postupně verva boxerů trošku slábne, naše odvaha naopak stoupá a při výstupu nás maníci dokonce pozdraví. Jet ještě chvíli, možná by se box a tchaj-ťi skamarádily a oni by mi pomohli sundat kufry 🙂
Ať život přivane pár úsměvných maličkostí i vám.
Alena Koutecká
