Intermezzo k zastavení – Gerald Hüther

Č  lověk je tvor hledající, a proto může někdy zabloudit. Kdybychom měli všechno pod kontrolou a dokázali svou budoucnost uspořádat opravdu podle svých představ a přání, kdybychom dokázali předpovědět všechno, co se stane a měli po celý život připraveno řešení pro každou obtíž, každý problém a každou hrozbu, žádná budoucnost by nebyla. Všechno by pak jen pokračovalo přesně tak, jak jsme to naplánovali, předvídali a kontrolovali.

Žádný druh neumí měnit svůj životní prostor do té míry a podle svých představ jako člověk. A žádný jiný druh proto není tolik nucen přizpůsobovat se stále znovu změnám, které ve svém vlastním světě sám vyvolal. Když něco na světě změníme, vytváříme nejednotnost, narušíme obvyklý pořádek. Čím větší je taková inkoherence, tím větší je strach, který nás pak provází tak dlouho, dokud nenajdeme řešení, jak vzniklý zmatek zase uvést do pořádku, tedy nastolit kohezi. Koronavirus a náš přístup k němu takový zmatek vyvolal.

Většina lidí na celém světě hledala dosud řešení nového vývoje venku, ve vnějším světě, který nás obklopuje, a snažila se přetvářet svět tak dlouho, dokud zase lépe neodpovídal jejich potřebám a představám. Přitom lidé nevyhnutelně vždy znovu vytvářeli nové inkoherence v jiných oblastech svého světa. Jakmile tyto dostatečně zesílily, dostali lidé opět strach a začali hledat lepší řešení – zase vně a zase tak, že zaváděli změny, které nepředpokládali a kterých se báli.

Tento pohled na náš vlastní vývoj velice názorně ukazuje, jak se lidstvo jako živý „systém“ samo organizuje. Existuje něco velmi banálního, co tento proces sebeorganizace vždy znovu vede jedním směrem: totiž nutnost omezit na minimum energii, potřebnou k zachování struktur a funkcí živého systému.

Jakmile věci nejsou v harmonii, je třeba vynaložit více energie.

Pak je třeba najít vhodné řešení, které zase nastolí ztracenou soudržnost. Tak to probíhá snad už od počátku historie lidstva. Jako nezbytný vedlejší produkt strachu, který se vždy znovu objevuje, a řešení, díky kterým vždy znovu mohla být nastolena koheze, však vzniklo a dále rostlo něco, co zde na počátku v takové míře nebylo: poznání – nejprve o charakteristice světa, ale stále více i o našem vlastním charakteru. Že jde právě o toto sebepoznávání, to už vytesali staří Řekové v Delfách do kamene svého věšteckého chrámu.

Ale že potřebujeme strach, abychom se tam dostali, to už nám věštci neprozradili.

Mnoha lidem ještě nedošlo, jak snadno na své cestě při hledání východiska můžeme strachy zabloudit a do jakých slepých uliček se kvůli tomu můžeme dostat. Opakovaný pokus vrátit vzniklý nesoulad opět do stavu harmonie nutně vede i k omylům. Když omyl jako takový rozpoznáme a toto poznání otřese naší představou o vlastní neomylnosti, zmocní se nás ještě větší strach. Ten nás pak učí tomu, čemu říkáme pokora. A učí nás ochotě poučit se z vlastních chyb. Možná jednou budeme dokonce ochotni změnit sami sebe.

Ale už představa, že bychom opustili konečně nastolený stav souladu, v němž se cítíme víceméně dobře, nám nahání strach. Proto raději necháváme všechno při starém, držíme se svých zvyklostí a snažíme se zůstat takoví, jakými jsme se stali. Ale to funguje jen tak dlouho, dokud se svět, v němž žijeme, nemění příliš rychle a intenzivně. Pak to dřív nebo později začne být nepohodlné. Cítíme, že takhle to už nemůže jít dál, snažíme se vrátit svět do takového stavu, jaký jsme znali a jakmile začneme chápat, že se nám to už nemusí podařit, zmocní se nás strach.

Jediným řešením je pak změnit sám sebe.

Člověk se dokáže změnit, dokonce velmi důkladně, ale jen pokud to sám chce. A kdo chce změnit své dosavadní chování, ten to udělá jen tehdy, pokud to, co ho následně očekává, odpovídá jeho naturelu víc než to, co dělal dosud – když se potom bude cítit živější a šťastnější než předtím.

Jak se ale člověk může vrátit k tomu, co lépe odpovídá jeho přirozenosti, aby byl konečně „ve svém živlu“? Jak navázat kontakt s tím živým v sobě a s těmi potřebami, které jsem dosud tak statečně potlačoval, jen abych mohl optimálně fungovat a být co nejúspěšnější? Dokud se člověku dobře žije s těmi vzory chování, které si nastavil, a s názory a postoji z těchto vzorů vyplývajícími, nepodaří se mu to. Aby navázal kontakt sám se sebou, musí něco těmito vzory otřást, musí ztratit stabilitu, musí se dostat do stavu nesouladu. Teprve pak je šance, že se ty staré vzory, určující jeho vlastní myšlení, cítění a jednání, přeorganizují, A to platí i pro celou společnost.

Proto každá krize – tedy i ta koronová – je zároveň šance. Šance, že hodně lidí dostane najednou příležitost dotknout se svých původních, ale časem potlačených, oddělených nebo zasutých potřeb – třeba své původní radosti z objevování. Nebo chuti tvořit, své smyslnosti, otevřenosti a empatie, nebo také potřeby starat se o věci a tvory a převzít za něco odpovědnost. Co se pak s takovým člověkem a v něm může dít, jak bude dál žít, co bude dělat a především, co dělat přestane, to je něco víc než jen „změna“. Může to být proměna. Změnit můžeme stavby nebo stroje, ale nic živoucího. Protože živé se může měnit jen samo a to jen tak, že se promění.

„Přírodu nelze změnit, pokud se jí nepodřídíme,“ napsal do knihy lidského rodu Gregory Bateson.

Ale přírodě se může podřídit jen ten, kdo sám sebe nejen chápe jako její součást, ale kdo tak i žije. Komu se to podaří, ten bude žít v souladu s přírodou, i tou svou vlastní. Bude se radovat z toho, že život se nedá ovládat, bude obdivovat rozmanitost přirozených forem života a vděčně přijímat nepředvídatelnost života. Základním pocitem svobody není neustále „muset“, nýbrž konečně „smět“. Možná právě to nás chce korona krize naučit.

Tento fenomén „být součástí přírody“ popisuje Clemens Arvay v této knize (pozn.: v knize Co nás má naučit koronavirus) na příkladu funkčních okruhů, do nichž je člověk zasazen stejně jako všechny ostatní živé organismy. Třeba nám dá korona příležitost, abychom tyto funkční okruhy zase obnovili, abychom se opět spojili s přírodou – tou vnější i naší vnitřní. Musí už být přece nad slunce jasnější, že stav vnější přírody se odráží ve stavu naší přírody vnitřní – fyzické i psychické.

Zdroj: Co nás má naučit koronavirus – Clemens G. Arvay   
Foto: redakce, Jindřiška Konopová (č. 2)

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás