Kouzelná zahrada
S tařičký zahradník seděl ve stínu pod slunečníkem a hleděl s pýchou na své květinky, které pěstoval už víc než padesát let. Byla to jeho láska i jeho vášeň, myslel jen na květy a snažil se jim dát tolik péče a tolik trpělivosti, aby byly den ze dne ještě krásnější. Jeho zahrada byla známá široko daleko a všichni ji chodili obdivovat. V celém kraji nebylo krásnější.
Jednoho dne sem zavítal i mladý muž, který se jmenoval Čang, byl to syn bohatého a mocného úředníka, který se s přáteli rád bavil a hlavně hodně a přes míru pil. Přišel ovšem i se svými kumpány z mokré čtvrti. Vypili toho tehdy mnohem více než je zdrávo a sotva se drželi na nohou.
„Zahradníku, chceme si sednout mezi tvoje kytky!“ volal Čang.
„Ale pánové, prosím, najděte si jiné místo! Květiny jsou jen na dívání, pro krásu. Trpěly by!“
Asi to neměl říkat, protože opilého Čanga jeho slova rozzuřila.
„Co si to opovažuješ, dědku? Copak nevíš, kdo já jsem? Já mohu všechno!“
„Ale mladý pane, nezlobte se! Vždyť na louce v trávě vám bude také dobře a nic tam nezničíte!“
Snažil se je, ubožák, přesvědčit slovy, ale minulo se to účinkem.
Rozzuřený Čang skočil do záhonu a začal vytrhávat krásné, kvetoucí pivoňky, jejichž bohaté květy se právě rozvíjely. Zahradník se jim v tom marně snažil zabránit. Někdo z těch mládenců ho pevně uchopil za ramena a prudce jej odhodil, až se stařík zapotácel, ztratil rovnováhu a spadl tváří mezi kvetoucí růže.
Čang a jeho kamarádi jako by se tím ještě víc posílili, uchopili bambusové hole a zuřivě začali ničit vše, co jim přišlo pod ruku.
Když skončili své dílo zkázy, se zpěvem na rtech a bojovým pokřikem ze zahrady konečně odešli. Pomlácený zahradník s obtížemi vstal a se slzami v očích se díval na zničenou zahradu, polámané květiny. Sám necítil bolest. Ale jako by jeho květinky volaly o pomoc.
Seděl tak mezi tou spouští se svěšenou hlavou až do večera.
Vycházely už hvězdy, když se najednou blízko něho objevila krásná mladá dívka, bledá a průhledná, jako by neskutečná. Oblečená do průhledných šatů z hedvábí.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí překvapeně.
Dívka k němu otočila laskavé oči.
„Kdo má rád květiny, je dobrý člověk. Nezáleží na tom, kdo jsem a odkud přicházím. Ale řeknu ti pravdu. Jsem královna z květinového království. A přišla jsem ti říct, že Čang bude potrestán a tvůj zármutek pomine. Žádám tě jen o jedno: od této chvíle jez jen květinové lístky a žij v pravdě, pokoře a pracovitosti jako dosud. Jednoho dne se pro tebe vrátím a za odměnu tě odvedu do svého království, kde neexistuje ani bolest, ani smrt! Ale prozatím jen zavři oči, zahradníku!“
Poslechl ji. Zavřel oči a připadalo mu, že se vznáší. Když je opět otevřel, vykřikl štěstím a radostí. Vždyť všechny květiny v jeho zahradě byly jako předtím, netknuté, nepolámané, jako by se vůbec nic nestalo.
Zahradník, šílený radostí, se rozběhl zahradou, co chvíli se zastavil, aby se potěšil s některým květem. Potřeboval se o tenhle zázrak s někým podělit, nemohl si ho nechat jen pro sebe, proto se rozběhl do vesnice, aby o tom vyprávěl svým přátelům.
Od úst k ústům, od ucha k uchu se nesla ta zvěst. Roznesla se tak rychle, že se dostala i k Čangovi. Jakmile se o tom divu dozvěděl, neváhal a rozběhl se do kouzelné zahrady, aby to vše uviděl na vlastní oči. Musel konstatovat, že vše, co se říká, je naprostá pravda.
Dlouho neuvažoval a běžel rovnou k soudci, aby zahradníka obžaloval z čarodějnictví.
Není přece samo sebou, aby zmasakrované květiny zase ožily! Musí to být nějaká černá magie!
Zahradníka zatkli a uvěznili.
A mladý Čang se nerušeně se svými kamarády, vyzbrojen lahvemi vína, koláčky a různými laskominami, vydal do zahrady, kterou předtím již jednou poničili.
„Konečně máme dědka z krku,“ chvástal se Čang radostně, „můžeme oslavovat mezi jeho květinami, jak se nám zlíbí! A až toho hlupáka odsoudí, koupím jeho zahradu za babku.“
„To bude asi výhodná koupě,“ usoudil někdo z jeho přátel a ostatní přizvukovali.
Ale jaké bylo překvapení! Jen odstrčili závoru a otevřeli vrata do zahrady, měli před očima spoušť! Zničené záhony, polámané květiny, rozbité květináče. Zděšením se zastavili, bojíce se učinit jediný krok. Co se tu stalo?
A náhle se zvedl prudký vítr. Uragán, který ohýbal stromy, zvedal obrovské kameny a vrhal je na dálku, vzduch se ochladil, byl mrazivý a každá z polámaných květin, jedna po druhé, se vztyčovala, rostla a svými výhonky jako by hrozila.
Čang už na nic dál nečekal. I se svými kamarády vzal nohy na ramena, vyděšen odhazoval cestou všechno, co přinesli. A vítr je hnal před sebou až k příkopu, který byl vyhlouben na hnůj u sousedního dvora.
A tam všichni ti hrdinové jeden po druhém popadali.
Vesničané svého zahradníka milovali. Už nazítří u soudu se ho všichni zastávali. Ne, on přece není žádný čaroděj!
Ani Čang se po své děsivé zkušenosti neodvážil říci opak.
A tak soudce zahradníka propustil.
Starý muž však nezapomněl na radu té krásné bytosti, kterou potkal. Od té chvíle jedl již jen lehounké květinové lístky. A jeho květiny byly stále krásnější, a i starý zahradník jako by s nimi den ode dne mládl.
Tak žil zahradník ještě mnoho let. Až jednou, bylo to v teplém měsíci srpnu, uslyšeli vesničané krásnou a vznešenou hudbu, která se od květinové zahrady nesla celým krajem. Všichni běželi k zahradníkovi.
Spatřili nádhernou mladou dívku, která se nad květinovou zahradou vznášela na navoněném obláčku. Starý zahradník seděl vedle ní, ověnčen řetězem z nejkrásnějších květů své zahrady.
Pak se ten obláček vznesl k nebi a zmizel.
A starý zahradník s ním.
Zdroj: Vrch čajové konvice – Jan Cimický, Jeňýk Pacák
Foto: Jitka Nováková
Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás
