Úcta a respekt k minulosti – zdroj vnitřní síly Maorů
Frank Tomas Grapl junior o sobě říká, že je „Maoravák“. Syn imigranta z Brna a Maorky žije na Novém Zélandu ve městě Rotorua, které je považováno za srdce maorské kultury. Miluje českou kulturu, ví toho spoustu z české historie a je jakýmsi ambasadorem české kultury ve své zemi, na Novém Zélandu. A totéž dělá v opačném směru – přináší povědomí o maorské kultuře do České republiky.
Franku, vaše skupina Whakaari Rotorua podniká letos (září–prosinec 2018) turné po České republice a Slovensku, a navazuje tak na úspěšnou akci z minulého roku. Výborný nápad, jak zpřístupnit Čechům a Slovákům maorskou kulturu! Co mělo na loňském turné největší úspěch? A překvapilo tě něco na českém publiku?
Když se s námi lidé osobně či jako publikum setkají, nejvíce obdivují naši přátelskou povahu a otevřenost. Všude, kde vystupujeme, vnímají duchovní kouzlo našich představení. To, že máme vřelé srdce a otevřenou mysl.
České publikum nás vždy překvapí, když s námi chce tančit „haka“ a když dokáže otevřít svá srdce a mysl stejně jako my a tancem vyjádřit, co cítí.
Co znamená v překladu „Whakaari“ a proč jsi tuto skupinu založil?
Whakaari znamená představit, ukázat, nebo i představení. Takže Whakaari Rotorua by se dalo volně přeložit jako „představit naše město celému světu prostřednictvím hudby a tance“. Kromě toho hovoří také o historii Nového Zélandu.
Založil jsem skupinu na počest svých rodičů, kteří jezdili s různými skupinami a představovali maorskou a polynéskou kulturu v Čechách i jiných zemích světa.
Nejvýznamnější součástí vašeho česko-slovenského turné v předchozím roce bylo představení tance „haka“. Je to původně tanec válečný. Jaký smysl má dnes?
Význam haka v dnešní době spočívá v tom, že je to tanec svobody, otevřenosti ducha a zdroj odvahy a síly, a současně i lásky a podpory. Proto se tančí i na svatbách, narozeninových oslavách, sportovních utkáních a při různých slavnostních příležitostech na Novém Zélandu i jinde na světě. Haka se nyní prezentuje ne jako symbol boje s nepřítelem, ale naopak ve smyslu lidské sounáležitosti, spojení v jeden celek.
Časopis, v němž rozhovor vyjde, se jmenuje Vnitřní síla a je o hledání cest, jak ji dosáhnout a pěstovat. Kde berou maorští lidé svou vnitřní sílu? Působí jako velmi silné osobnosti…
Maoři čerpají svou vnitřní sílu ze své historie a hluboké lásky a respektu k duchovním hodnotám předků. Ve svých písních zpíváme o tom, jak pečujeme o svou zemi a svůj lid, o respektu k zemi, lidem a přírodě, která nás obklopuje.
Když zpíváme a tančíme, ctíme ducha a energii naší minulosti, našich předků.
To je to, co z nás dělá silné osobnosti – udržujeme při životě naši minulost, hodnoty našich předchůdců. Z těchto duchovních prožitků vyjádřených prostřednictvím písní a tanců čerpáme nejvíce síly.
Jsi napůl Maor a napůl Čech. Jaké maorské a jaké české charakterové rysy jsou pro tebe typické a jak se projevují?
Obě stránky mé osobnosti ve směsi české a maorské krve jsou velmi spirituální. A obě mají velmi hluboké kořeny. Jsem hrdý na to, že jsem Čech i Maor, na českou i maorskou kulturu a historii. Frank Čech je někdy cynický a skeptický, ale současně vynalézavý a technicky zaměřený v běžném každodenním životě. Ale nikdy pesimistický jako mnoho typických Čechů, které znám. Jako Maor jsem schopen odpuštění a porozumění. Někdy jsem velmi „česky“ tvrdohlavý, ale současně velmi otevřený novým myšlenkám a možnostem. Tato stránka mé osobnosti je mnohem optimističtější než ta česká.
Četla jsem o tobě, že jsi člověk „s otevřeným srdcem i myslí“. To pravděpodobně hovoří spíše o maorské stránce tvé osobnosti, protože typický Čech takový zrovna není…
Češi Masarykovy doby byli optimističtí, taktéž generace Dubčeka, ale vnější síly to přerušily a vytvořily v mysli Čechů pesimismus, který se jich drží dodnes. Lidé v Čechách mají stále svobodu a hlas svého srdce a mysli, ale většina z nich se jej bojí ukázat. Maoři mají podobnou minulost a někdy se i toto projeví v jejich smýšlení. Ale já jsem se rozhodl, a stejně tak lidé v mé skupině, žít s otevřeným srdcem, duchem a myslí a inspirovat ostatní.
Když se zamyslíme nad charakterem maorského obyvatelstva, mají Maoři nějaké společné vlastnosti? Přetrvalo něco z doby jejich předků? Zvenku vnímám Maory především jako velmi emotivní bytosti, hrdé a sebevědomé.
Ano, to je pravda. A také lidi, kteří mají respekt ke všem kořenům, k přírodě. Společné mají i velmi silné vazby k rodině a svému kmeni, ctí společné jídlo, písně a vzpomínky, což se projevuje hlavně při velkých společných oslavách.
Přemýšlela jsem často o tom, jaké náboženství Maoři vyznávají? Co či koho uctívají? Mají například určitá „pravidla pro život“ podobná křesťanskému desateru?
Mnoho Maorů stále věří v bohy lesa, oceánu, nebe, války, lásky, země a podobných elementů. A mnoho z nich za posledních 150 let přešlo ke katolíkům, anglikánské církvi, mormonům, protestantům nebo jsou příslušníky maorské církve, kterou nazýváme Ratana.
Které tradice jsou důležité pro tebe? Jakou nejdůležitější hodnotu by podle tebe měli Maoři předat příštím generacím? A jaké dědictví chceš předat svým dětem ty sám?
Sdílení obyčejných věcí a historie se svým okolím tak, aby budoucí generace, naše děti, vnoučata a pravnoučata věděly, odkud pocházejí a kam směřují. Aby si zachovaly svou identitu v moderním světě. Úctu k minulosti a respekt ke starším lidem v naší společnosti, to považuji za nejdůležitější. Vždycky se totiž můžeme od starších dozvědět něco, co nám pomůže uspět, nebo se naopak poučit z jejich chyb.
Text: Lucie Kaufnerová, Auckland, Nový Zéland
Foto: Frank Grapl
Mgr. Lucie Kaufnerová je absolventkou FF UP v oboru čeština – angličtina. Po studiu začala psát a editovat texty firemních publikací a zároveň vyučovat angličtinu.
V roce 2011 ji osud zavál na Nový Zéland, do Aucklandu, kde se v současné době realizuje hlavně v roli maminky, a pokud děti dovolí, spolupracuje na různých zakázkách v oblasti Corporate Identity.
Spolu s kamarádkou je autorkou projektu České školy Auckland, kterou v roce 2013 založily. Má dětem českých krajanů připomínat český jazyk a české tradice. Ve volném čase ráda podniká výlety s rodinou po okolí – do buše, po plážích a v poslední době i na plachetnici, cvičí jógu a šije.
