Mysl řídí čchi, čchi řídí sílu
Z ačněme u libozvučných čínských originálů a vysvětleme si výraz „lien kung“. U prvního slova lien je to snadné, znamená cvičit. U druhého, kung, je to již obtížné, kung známe z výrazu kung-fu s významem cvičení, sebekultivace, pěstování nějakého umění. Tak tomu je i v tomto případě. Lien kung tedy můžeme přeložit jednoduše jako cvičit, nebo chceme-li se přiblížit čínskému chápání, přeložme to jako: cvičit, pěstovat (to naše) umění. A pojďme dál, tentokrát k prastaré zásadě: „I ling čchi, čchi ling li – Mysl řídí čchi, čchi řídí sílu“.
Naše cvičení tedy začíná stavem mysli (i). Je třeba ji vyprázdnit. Zbavit všelikých myšlenek a chtění, a s ní osvobodit naši zaúkolovanou paměť. Pomůže nám správné držení těla a správný dech.
Postavíme se v tělocvičně, doma či venku a maličko pokrčíme kolena. To sníží výšku našeho postoje a spustí těžiště dolů. Spouštíme kyčle, jako bychom se chystali sednout si na stoličku pod námi, ale proti tomuto pohybu zase táhneme vrchol hlavy nahoru, takže na zádové svaly působí tah nahoru i dolů, který záda srovnává. Ramena a ruce jsou volně spuštěné dolů. Hrudník je uvolněný, lehce pokleslý dovnitř. Opravujeme především záklon, jehož se všichni zpočátku dopouštějí.
Celkově je tento stoj stojem „střední vyváženosti“, váha je lehce spuštěná dolů, na obou nohách stejně a cvičící tak naplňuje nauku o třech vrstvách (san-cchaj), nebi, člověku a zemi. Do země koření naše nohy, postoj lehce zatěžuje svalstvo, což se projevuje rostoucí únavou svalů. Ale již po pár dnech je běžná lidská činnost – chůze a stání, cítit zcela jinak a cvičence naplňuje radostí pevnost, s jakou stojí, a pružnost, s jakou chodí.
Zmíněné zakořenění nohou do země slouží dalšímu velkému cíli – otevření se.
Stojíme-li rovně, vyváženě a dostatečně pevně, upřeme pohled do dálky, dýcháme dlouhým hlubokým, nicméně velmi jemným a tenkým dechem, a necháme naši mysl se vyprázdnit. Jsme zcela uvolnění, dýcháme do břicha, očima hledíme do prostoru a jsme otevření všemu kolem nás. Necháme sebou probíhat všechny přicházející vjemy. Hlava směřuje k nebesům a bod paj-chuej na temeni, na spojnici vrcholů uší, je otevřen vstupu energie čchi, která pak v těle klesá dolů do tan-tchienu či do nohou. Tak je člověk spojnicí nebe a země. Tak vlastně pracujeme v duchu wu-wej, taoistického nekonání. Není tu chtění, zatvrzelá snaha něčeho dosáhnout a nemusí tu být ani ambice – umět to a být v tom dobrý. Daleko lepší je upravit postoj a dech, navést se do pocitu a stavu, který vnímáme jako uvolněný a otevřený, a pak už nedělat nic. Jen udržovat, co bylo nastoleno a jít po té cestě. „Jen si tak trochu cvičit.“
Jen vyprázdněná, uvolněná a otevřená mysl může účinně a bez rizik pracovat s čchi,
která podle výše zmíněného pravidla řídí naši tělesnou sílu.
A jak staří Číňané chápali čchi si řekneme v dalším článku: Teorie čchi.
Zdroj: Umění tchaj-ťi čchüan – Vít Vojta
