Myšlení tchaj-ťi

H  istorie lidstva se vyvíjela v cyklech. V některých se zdůrazňoval individuální vývoj člověka, v jiných se zanedbával. Když se ideál lidské podstaty zušlechťoval, vedlo to k rozvoji silné a tvůrčí civilizace, takové, v níž společnost vzkvétala a kde se člověk zduchovňoval. Před několika tisíci lety se takovýto idealismus objevil v Číně. Číňané v tomto období usilovali o dosažení nejvyšší formy života, lidské mysli i těla. Dali vzniknout tomu, co dnes nazýváme myšlením tchaj-ťi. Tchaj-ťi se stalo onou neviditelnou silou, která po tisíce let hýbala čínskou historií. Poskytlo této kultuře úžasný impuls a ovlivnilo ji ve všech možných oblastech, od medicíny po dietní systémy, od umění po ekonomiku či lidské vztahy.

Tchaj-ťi znamená „nejzazší bod“ nebo „dokonalost“. Jeho význam spočívá ve zdokonalování, v přibližování se neohraničenosti, a zároveň přítomné bytí a nekonečnou věčnost. Výchozím principem tchaj-ťi je dualita, teorie protikladů jinu a jangu čili negativního a pozitivního.

Nejzazší úrovně nebo rozvoje v tomto směru lze dosáhnout díky vyvažování doplňujících se sil a jejich přirozeného působení – poddajnosti negativní síly jin a aktivity pozitivní síly jang. Souhra tvořivých a ničivých sil má za následek materializaci životní esence a manifestaci hmotného světa. Spirálovitý pohyb těchto sil se zdá být nekonečný.

Tento zcela zjevný přirozený zákon o existenci dvou vyvážených sil lidé často ignorovali a přikláněli se pouze k jedné z nich, například mužskému či ženskému principu.

Lidský sklon zaměřit se na jednu stránku věci a ignorovat ostatní aspekty přivedl západní civilizace k náboženskému uctívání. Oficiální náboženství se vždycky proviňovalo extrémy a dogmatickým přístupem. Než by jeho představitelé hledali harmonii, raději se snažili vládnout silou. Teprve dnešní generace myšlenkově otevřených a vzdělaných jedinců zatlačuje tento dogmatismus do pozadí a negativní, jinová ženská síla, která byla po staletí přehlížena, zneužívána, zanedbávána, potlačována a mylně interpretována, získává zpět své rovnocenné postavení. Přispění této negativní síly je totiž stejně důležité jako funkce pozitivní síly.

Číňané přišli na to, že dvě základní síly tchaj-ťi spolu musí být v součinnosti a že výsledkem jejich vzájemného spolupůsobení je neomezený rozvoj. V konečném důsledku však neměli ve využití svých poznatků o nic větší štěstí než lidé na Západě. Zatímco západní člověk se pokouší vysvobodit ze stínů náboženského idealismu, Číňané dosud nebyli schopni osvobodit se od myšlenkových úchylek své vlastní kultury – kultury vycházející z tchaj-ťi.

Přibližně před dvěma tisíci lety, v době, která následovala po rozkvětu a úpadku Číny, začaly být principy tchaj-ťi zneužívány nebo popírány. Následovalo několik set let temna, během nichž se vývoj lidských vztahů a politické moci odehrával na velice podřadné úrovni.

Tchaj-ťi poskytuje člověku individuální naplnění, nicméně zdůrazňuje, že tohoto cíle má být dosahováno mírným a nenásilným způsobem žití.

Probíráme-li se čínskou historií, docházíme ke zjištění, že se v určitém bodě začala tato idea využívat jen ve smyslu politicko-mocenských soubojů, kdy být dokonalým (tchaj-ťi) člověkem znamenalo být nejmocnějším vládcem. Myšlenka jednoduché, přirozené podstaty člověka se tak zcela vytratila.

Dynastie Čching zformovala model autoritativní vlády a otroctví, který během následné čínské historie zakotvil v tradici. Vládci, představitelé jangové, agresivní síly, z tohoto modelu těžili – měli absolutní moc, zatímco poddajní, spolupracující a poslušní představitelé jinové síly, kteří dotvářeli harmonii, se stali pouhými subjekty.

Ženy byly vychovávány k tomu, aby byly slabé a bezmocné, muži se trénovali k následování nejzazší moci čili krále. K získání nejzazší moci bylo potřeba uchýlit se k násilí, tedy k extrémní jangové síle. Soutěživost a agresivita se podporovaly, avšak jen do jisté míry a ve prospěch vládců. Je ironií, že právě tato společenská tradice přenášela stovky let principy tchaj-ťi.

Náboženství (které se stalo jádrem západní civilizace) Číňané buď ignorovali, nebo zneužívali. Buddhismus, který se do Číny dostal z Indie, byl čínskou kulturou pojat po svém. Jeho duchovní filozofie byla zbavena důležitosti, zatímco ceremoniály a rituály se staly módní záležitostí. Čínský buddhismus zdůrazňoval ideál sebekontroly, kterého císař využíval k utiskování svého lidu. Filozofie tchaj-ťi sice vedle toho nabízela způsob, jak naplnit lidské potřeby – avšak i tyto myšlenky byly mocnými zneužívány.

Veškerá tradiční čínská umění jako malířství, kaligrafie, básnictví či vaření zdůrazňovala existenci principů jin a jang coby prostředků vedoucích k dokonalosti.

Filozofie tchaj-ťi se proto stala integrální součástí těchto umění. Před stovkami let vyvinuli ti, kteří se snažili pozdvihnout lidského ducha i tělo na nejzazší úroveň rozvoje, důmyslný systém známý jako cvičení tchaj-ťi. A právě tento systém myšlenkové a tělesné disciplíny tchaj-ťi byl jedinečný v tom, jak explicitně využíval původních principů tchaj-ťi, a to organizovaným progresivním způsobem. Z tohoto důvodu to byl jediný systém, který uchoval tuto velkou filozofii stovky let až do dnešního složitého světa.

Lidé na Západě i v Číně se mají mnohé co učit a co zlepšovat. Všichni lidé touží po dokonalosti – po mírumilovném přirozeném způsobu života, který by směroval civilizace k onomu nejzazšímu bodu. Naše ideály zkrátka perfektně ladí s ideálem tchaj-ťi!

Zdroj: Klasické tchaj-ťi – Waysun Liao
Foto: 1+2 redakce, 3 Miloš Bachár

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Popořte nás