(Ne)obyčejní lidé kolem nás: Monika Stehlíková

S  lektorkou metody mindfulness (všímavosti) a terapeutkou terapie Přijetí a odevzdání ACT Mgr. Monikou Stehlíkovou, MBA jsem si povídala o tom, jak se vydat na správnou cestu osobního rozvoje, proč se věnovat metodě všímavosti, a také o tom, co potřebují dnešní děti. 

Cesta osobního rozvoje je cestou k nalezení vnitřního klidu:

Lidé si myslí, že vnitřní klid najdou v Nepálu nebo Indii. Ale tak to není. Mohou ho najít kdekoli na zeměkouli, ale jen a pouze v sobě.

Téma osobního rozvoje se dnes skloňuje ve všech pádech. Jak ho chápete vy osobně?

Osobní rozvoj ve všech svých podobách je skutečně častým tématem dnešní doby. Podle mě ale ne všechno, co se za osobní rozvoj vydává, je skutečně osobní rozvoj nebo skutečně cenný osobní posun.

První a asi stále i rozšířenější možností toho, co lidé považují za osobní rozvoj, je pouhá vnější změna, například změna názoru, změna stravování, změna životního stylu, změna oblékání apod. Na tom není nic špatného, každý má právo žít, jak se mu líbí, jíst, co má rád, a nosit na sobě, co je mu příjemné. Jediné, s čím osobně nemůžu souhlasit, je to, že se jedná o osobní rozvoj. Jsou to vlastně jen změny, které uskutečníte pouze v rámci své mysli, vyměníte určité vzorce myšlení za jiné, vyměníte jeden zvyk nebo koncept za jiný.

Změna ve vnějších znacích ještě neznamená skutečný osobní rozvoj.

Například žena, která dříve pracovala na dobré pozici ve firmě, absolvuje, jak já říkám, „vesmírný seminář rozvoje osobnosti“ a domů se vrací jako jiná žena, která o sebe bohužel někdy i přestává pečovat, změní práci apod. a myslí si, že ve svém vývoji pokročila, v horším případě si začne myslet, že je „duchovní“. Nebo lidé, kteří dříve příležitostně pili alkohol, se stávají abstinenty, jiní mění styl oblékání, přestávají jíst maso apod. To je všechno v pořádku, ale není to skutečný osobní rozvoj, pouze změna ve vnějších znacích.

Osobní rozvoj, jak mu rozumím já, je cestou psychické flexibility, kdy končí podmiňování mysli, řečeno pojmy terapie ACT, přestává fúze s koncepty vlastní mysli. Obyčejně řečeno to znamená, že se lidé přestávají ztotožňovat s obsahem mysli, představami či koncepty, a jdou dál za ně. Jen touto cestou je totiž možné dojít vnitřního klidu. 

Proč se vůbec lidé začali zajímat o tento typ seminářů?

Byla to reakce například na dnešní hektickou dobu, agresivní chování lidí, na množství „lákadel“, které nám nabízí moderní společnost. Jsme pod palbou reklamy, informací, věcí…, které nás od vnitřního klidu záměrně odvádí. Hledáme a chceme něco nového, nějakou změnu. 

Jaké mají lidé zkušenosti se semináři osobního rozvoje?

Lidé většinou vzpomínají na „vesmírné semináře“ jako na příjemně prožité chvíle. Pokud jde o vnitřní klid ve smyslu psychické odolnosti, vyrovnanosti, schopnosti být sám sebou, k tomu je semináře mnohdy nedovedly. Znám dokonce případy lidí, kteří svou „změnu“ nezvládli, a skončili až v péči psychiatrů. 

Problémem je také to, že lidé dnes chtějí všechno rychle a hned, zajímají je zkratky. Neuvědomují si, že psychika není zboží, které lze koupit na počkání. Vyžaduje praxi, čas, pokoru, úsilí nebo někdy i neúsilí, zbavení se neustálé kontroly nad věcmi, lidmi a událostmi, nechat události víc plynout atp.

Skutečný osobní rozvoj přichází v okamžiku, kdy se oprostíte od konceptů a zvolíte si vnitřní svobodu ve svém rozhodování a jednání. Nenaplňujete ani tu nejvznešenější představu, a to vám dává naprostou volnost. Přestanete si na něco hrát a začnete být autentičtí. 

Co byste poradila někomu, kdo by chtěl se seberozvojem začít?

Je třeba si uvědomit, že život je rovnováha, klid i pohyb zároveň. Někteří lidé jsou příliš akční a neumí vypnout; jiní stále jen meditují a domnívají se, že tohle je cíl života. Jednou ze zbytečných zastávek na cestě seberozvoje je také rozlišování mezi tím, co je „duchovní“ a co je „materiální“. To jsou bohužel jen další koncepty, kterými podmiňujeme naši mysl.

Rozšířil se třeba názor, že nejíst maso je duchovní a jíst ho není duchovní atp. Nebo že nošení širokých batikovaných sukní je známka duševní vyspělosti. Ale tohle dělení je naprosto nesmyslné. A potvrzuje jen to, že se lidé stále dále srovnávají, že mají mysl podmíněnou srovnáváním, jen dříve se poměřovali majetkem a nyní „duchovní pokročilostí“. V principu je to ale stále totéž.

Před několika lety jste jako jedna z prvních přinesla do české kotliny mindfulness, sekulární metodu pozornosti, která je dnes už poměrně rozšířená. O co se přesně jedná?

Mindfulness, metoda všímavosti, kterou vyučuji, říká, že meditace je jen prostředek, ne cíl. Prostředek k naplněnému a autentickému životu podle hesla: můžu, ale nemusím. Když něco musím, nejsem svobodný. Když umím nemuset, nemusím, pak mám svobodu rozhodování.

Pomocí mindfulness můžete trénovat dovednosti, které použijete v běžném životě, abyste měli odvahu váš život naplnit tím, co vám dává smysl
– i za přítomnosti všech možných překážek. Všímavost právě pomáhá odstraňovat překážky, zažité mentální programy, které vám brání dělat to, co dělat chcete, a co vám přináší naplnění. 

Cílem je dosáhnout toho, abychom byli aktivní ve vnějším světě, ale zároveň vnitřně klidní, jako například když odpočíváme na kanapi. Lidé často zvládnou jen jedno, spojit obojí není snadné. 

Zabýváte se také problematikou nadaných dětí a dospělých a snažíte se upozorňovat na problémy, které vyvolává nevyhovující, zastaralý vzdělávací systém?

Dnešní děti vyžadují přirozené autority, chtějí otevřené, lidské učitele, kteří jim budou rozumět a budou je motivovat. Aby je předmět bavil, potřebují si vytvořit citovou vazbu k učiteli. Učitelé by se měli zajímat o metody, které jim umožní navázat s dětmi hlubší vztah, probudit v nich zájem, zvýšit jejich soustředění, vrátit je myšlenkami zpět. 

Dnešní vzdělávací systém podobné „pomůcky, jak děti inspirovat“ nenabízí. Je nepřijatelný, zastaralý (pochází z dob Marie Terezie), nepružný, ale tvrdá výchova na dnešní děti neplatí. Současné školství by mělo vzít v úvahu výzkumy neurověd pro pedagogiku.

Dnes už je dokázáno, že člověk si lépe pamatuje, vybavuje z paměti a vůbec lépe pracuje, pokud se cítí dobře a bezpečně. A učitel, který na dítě křičí nebo mu vyhrožuje, svým chováním vůbec ničeho nedosáhne, protože dítě v této situaci vypíná „mozek“. 

Jako terapeutka pracujete také s dětmi, které neunesly zátěž okolí a skončily na psychiatrii?

V péči psychiatrů končí často děti, které neunesou tíhu rodinného nebo školního prostředí. Mají problémy, které mohou způsobit deprese tak silné, že nakonec zkolabují. Je narušena integrita dítěte. Lékař jim však předepíše léky a tím to mnohdy končí.

Léky jsou vhodné jako krátkodobé řešení, pokud je člověk v ohrožení života, například při pokusu o sebevraždu. Dlouhodobě však nic neřeší, jen potlačují projevy. Metoda všímavosti je v tomto případě úspěšnější než běžná farmakoterapie a navíc má jedno plus, nemá vedlejší účinky jako léky.

Dítě by mělo s podporou terapeuta pracovat na znovunalezení integrity své osobnosti, aby došlo ke skutečnému vyřešení problému, jeho podstaty, a ne k jeho potlačení. V dětech je třeba vypěstovat psychickou odolnost, měly by se učit vyrovnávat se stresem, agresí, manipulací, ukončit kontakty s toxickými lidmi apod. Někdy je nutná i fyzická změna prostředí, přeřadit dítě na jinou školu než, kde bylo ponižováno apod.

Moniko, děkuji vám za spoustu podnětných informací
Alena Koutecká

Více informací naleznete na stránkách:
Monika Stehlíková – štěstí, mindfulness, autenticita

Recenzi autorčiny prvotiny najdete na:
Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás