(S)tvoření
Jsme Bohy a tvůrci svého vlastního vesmíru zodpovědní za každý milimetr tohoto prostoru
a každou vteřinu probíhajícího času.
P íp, píp… píp, píp… hlásá budík. Čas vstávat. Nový den je tady. Otevírám oči, všechny mé smysly se pomalu probouzí. Za okny slyším kapky deště. Jejich bubnování mi okamžitě vyvolá v mysli…
… vzpomínky na letní tábor. Hned mi vykouzlí úsměv na tváři. Ranní probuzení do deštivého dne bylo předzvěstí neplánovaného volna. Žádný program, jen hromada dětí namačkaných v jednom stanu, hraní kanasty a „prší“, spousta smíchu, pošťuchování, bláznivých nápadů…
Úplně cítím tu bezstarostnou atmosféru dětství a prázdnin.
… představu nakupování s deštníkem v ruce. Hned od rána mám zkaženou náladu. Všude bude voda, vlhko, nebudu vědět, co mám dřív chytat, jestli deštník nebo nákup. Ach jo, proč musí zrovna dneska cedit.
Takhle je to pokaždé. Nejradši bych se otočila a spala dál. Komu by se chtělo do toho nečasu vstávat.
Píp píp… připomíná se budík. Tak vstávat, umýt se, nasnídat a hurá do práce. Cestou si v hlavě přerovnávám, co všechno mě dneska asi čeká. Dotáhnout jeden projekt. Rychlý pracovní oběd – možná se rýsuje další spolupráce. Odpoledne u kompu. A večer snad po dlouhé době probereme novinky s kamarádkou, s níž jsem se dlouho neviděla. Zářivé světýlko na konci dnešního deštivého tunelu.
První, na koho v práci narážím (a to doslova), je šéf. Koukám a co vidím, není žádná sláva. Evidentně doma zase proběhly nějaké větší boje a celý den bude nepoužitelný.
Soucítím s ním, usměju se na něj a on můj úsměv kupodivu opětuje.
Myslím, že by si zasloužil lepší osud, ale kdoví, proč se to děje a co za tím vším vězí. Můžu mu jen nabídnout pomocnou ruku, pokud o to bude stát.
Ještě jednou se na něj usměju.
Na tebe jsem dneska zvědavá, pomyslím si. Už tak to za moc nestojí. Nohavice mám promáčené, čeká mě další cesta ven a oběd s nějakým otravou.
Zamručím na pozdrav a on zabručí něco zpátky. Pro jistotu se mu budu dneska vyhýbat nebo mi ještě přistane na stole nějaká práce.
Šedivý den s proudy vody za okny se zdá delší než jindy a všechny uvnitř uspává. Po obědě, který se neplánovaně protáhl, se vracím do kanceláře. Chvíli poté dostávám SMSku. Dívám se na displej a čtu: „Promiň dneska večer to nevyjde. Mám toho moc.“
Hmm, škoda, těšila jsem se. „Snad to vyjde příště“, odpovídám.
Napadá mě, že bych si možná konečně mohla vyndat tu novou knížku, co jsem dostala, uvařit nějaký dobrý čaj, zachumlat se do deky a užít si večer, který mám najednou sama pro sebe. Jen vzácně mívám trošku volna.
To si vážně dělá legraci. Nesnáším, když mi někdo ruší schůzky na poslední chvíli. Tohle je celá ona. Příště se na ní vykašlu rovnou. Lomcuje se mnou vztek.
Celý večer budu trčet doma a koukat se, jak leje. Paráda.
Den se rychle přehoupne do druhé půlky a je zase večer, čas jít na kutě. Uléhám do postele…
příjemně unavená a spokojená. Dotáhla jsem resty, získala nového obchodního partnera, ze kterého se nakonec vyklubal i příjemný společník. Večer jsem si odpočinula. Prima. Byl to krásný den.
Oči se mi klíží, usínám…
pořád ještě naštvaná na kamarádku. Bolí mě hlava, převaluju se v posteli a přemýšlím, jestli zítra bude zase takhle hnusně.
Spánek pořád nepřichází, jsou dvě v noci a koukám do stropu…
Píp, píp… píp, píp… hlásá budík. Čas vstávat. Nový den je tady. Otevírám oči, všechny mé smysly se pomalu probouzí. Za okny slyším poryvy silného větru. Víření listí ve větru mi okamžitě vyvolá v mysli vzpomínky na…
V každém okamžiku si vybíráme, jaký bude náš život. V každém okamžiku tvoříme naši přítomnost i budoucnost. Kdykoli se můžeme rozhodnout jinak.
Alena Koutecká
Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás
I dnes jsem si příspěvek přečetl-rád bych byl alespoň mezi…..
Myslím, že už jen upřímná snaha se počítá 🙂
Skvělý článek. Je tak dál. 🙂
Děkuji