Školy na Novém Zélandě učí děti, jak si poradit v praktickém životě a být šťastný
V českých školách se na děti valí spousta zbytečných informací. Jen malé procento z nich nakonec uplatní v běžném životě. Novozélandský systém není založen na biflování pouček, praktické znalosti a dovednosti jsou důležitější.
Když jsem přijela poprvé na Zéland a od krajanů se postupně dozvídala, jak funguje místní školství, byla jsem z toho nepříjemně překvapená. Měřítkem hodnocení je pro člověka odchovaného českým školstvím v první chvíli zejména fakt, že děti na základních a středních školách tady nepoberou moc všeobecných teoretických znalostí. Skutečně toho vědí z různých oborů o dost méně než jejich vrstevníci v Čechách.
Po několika letech pozorování a porovnávání toho, který systém je pro děti přínosnější, se však dnes přikláním k místnímu (i když ne zcela bez výhrad). Uvědomila jsem si totiž (z vlastních zkušeností žáka a studenta a pak i pedagoga), že není potřeba děti zahrnovat obrovským množstvím informací ze všech oborů. Je lepší klást důraz na jejich preference a prohlubovat znalosti v oborech jim blízkým.
Základní škola – Komenský by jásal
Je to skutečně škola hrou, která začíná pro děti většinou v pěti letech. Do školy jde mrňous ze školky klidně hned druhý den po svých pátých narozeninách nebo, po dohodě se školou a školkou, kdykoli mezi pátým a šestým rokem. Školák nastupuje do jakéhosi nultého ročníku, kam přichází postupně děti v průběhu celého školního roku.
V prvním ročníku, ale i v dalších dvou třech letech, se výuka orientuje na zvládnutí angličtiny a matematiky. Kromě toho se děti cílenými hrami a aktivitami dozvídají něco z dalších oborů. Hranice mezi předměty se stírají, jednotlivé obory se prolínají mezi sebou. Děti nenosí známky z jednotlivých předmětů, hodnotí se komplexně, samozřejmě pouze slovně.
Děti na Zélandě nejsou stresované a chodí do školy rády.
A co je nejdůležitějsí – nejsou stresované, do školy chodí rády. Zajímavé je, že během školního vyučování jsou často venku, na školní zahradě, na hřišti, v parku… Většinou výuka probíhá stylem projektů, zaměření na určité téma, které se prolíná všemi obory.
Z rozdělení školního roku na základních a středních školách vyplývá, že žáci mají šanci víc odpočívat – školní rok začíná na začátku února, pak následuje školní TERM, který trvá dva a půl měsíce, pak následují 14denní prázdniny. Takto je školní rok rozdělen do čtyř čtvrtletí. Hlavní prázdniny začínají před Vánocemi, končí koncem ledna. Problém nastává pro rodiče, kteří (pokud oba pracují a nemají k dispozici babičky) musejí po každém čtvrtletí řešit, co s dětmi o dvoutýdenních prázdninách…
Co si přečtou děti na ceduli u pískoviště?
Hrad z písku je symbolem tvořivosti.
Srdce je symbolem laskavosti a kamarádství.
Ruka je symbolem týmové práce a zodpovědnosti.
Chceme, aby bylo naše pískoviště oblíbeným místem,
kde mohou děti stavět, hrát si a spolupracovat.
College – na střední škole přituhuje
Čím vyšší ročník, tím větší nároky se na studenty kladou. Na střední škole už pracují intenzívněji. Jako hlavní předměty mají angličtinu a matematiku, a kromě toho „Science“ (“Vědu“), což je chemie, fyzika, biologie a trochu zeměpisu a dějepisu v jednom. A potom si mohou vybrat z pestré škály volitelných předmětů. Od IT a jazyků, přes různé umělecké obory či náboženství, až k vaření a práci se dřevem.
Už od střední školy se studenti profilují v určitých oborech a nemusejí se do detailu zabývat dějinami nebo fyzikou, když se v životě chtějí vydat úplně jinou cestou. Je úžasné, že mají možnost vyzkoušet si, co by je bavilo, a v tom potom pokračovat a rozvíjet se.
V porovnání s českým systémem výuky je tento způsob – úzce zaměřený na vybraný obor – pro někoho nepřijatelný, ale pro jiné naprosto vyhovující.
Dcera jedné mé české kamarádky nebyla v Čechách na základní škole moc studijní typ, škola ji nebavila, trápila se. „Samozřejmě pro ni byly těžké začátky, hlavně kvůli jazykové bariéře, ale po určité době se tady skutečně „našla“. V rámci volitelných předmětů si vybrala vaření, šití a výtvarku. Teď reprezentuje školu v kuchařských a cukrářských soutěžích, a ani s ostatními předměty nemá větší problémy. Má spoustu kamarádů, je šťastná a chystá se pokračovat ve studiu…,“ hodnotí spokojeně její maminka Jolana.
Studenti pak mohou ve vybraném oboru pokračovat na univerzitě, nebo si dodělají kurz a mohou začít pracovat. Lze tedy říci, že školní prostředí opouští na Novém Zélandě mladý člověk, který je už vyhraněný, ví, co chce. Což se většinou nedá říci o absolventech všeobecných víceletých gymnázií v Čechách…
Univerzity nabízejí prvotřídní, ale drahé vzdělání
Na Novém Zélandě je několik univerzit, které jsou velmi dobře hodnocené ve světových žebříčcích. Největší a nejlépe hodnocená je Auckland University, která nabízí pestrou škálu studijních oborů.
Život vysokoškoláků se tady liší od českého prostředí zejména v tom, že studovat na vysoké škole je docela drahá záležitost. Nezatěžuje ve většině případů celé rodiny, ale studenta samotného, který si na studia buď přivydělává, nebo si bere půjčku, případně obojí. Půjčky na studium jsou velmi časté a splácejí se ještě dlouho po ukončení univerzity.
Placení drahého školného přináší větší motivaci ke studiu.
Studenti, kteří musejí platit za každý školní semestr, mají pravděpodobně větší motivaci ke studiu. Za každou zkoušku po ukončení předmětu se většinou platí, proto je v jejich zájmu udělat ji napoprvé (v opačném případě platí znovu za celé období, kdy se předmět vyučoval). Možná je to trochu drsný systém, ale určitě přispívá k cílevědomosti a větší zodpovědnosti, což se bude studentům hodit nejen v profesním životě.
Vzdělávací systém na Novém Zélandě funguje jinak. Jestli lépe, nebo hůře než český, nelze hodnotit. Někomu vyhovuje, jinému ne. Děti opouštějící základní a střední školy určitě nemají takové všeobecné znalosti jako průměrní žáci českých škol.
Proto také, když se česká rodina přestěhuje na Nový Zéland a do školní docházky se zde zapojí školák, který má za sebou několik let na české základce, stává se velmi brzy premiantem třídy.
Zaprvé má znalosti a zadruhé je disciplinovanější než místní děti. Už od školky je vedený k větší disciplíně, plní příkazy, většinou nediskutuje… Problém s tím související je na druhé straně v tom, že neumí vyjádřit své názory, neumí prezentovat, co ví, co se naučil.
Velmi pozitivní na místním školství je to, že podporuje děti v samostatnosti a schopnosti vyjádřit se. Přitom je neizoluje od ostatních, podporuje interakci, vzájemnou pomoc. Zkrátka místo toho, aby ze škol odcházely děti, které budou mít spoustu obdivuhodných teoretických znalostí, dává dětem to, co v životě opravdu uplatní.
Text a foto: Lucie Kaufnerová, Auckland, Nový Zéland
Mgr. Lucie Kaufnerová je absolventkou FF UP v oboru čeština – angličtina. Po studiu začala psát a editovat texty firemních publikací a zároveň vyučovat angličtinu.
V roce 2011 ji osud zavál na Nový Zéland, do Aucklandu, kde se v současné době realizuje hlavně v roli maminky, a pokud děti dovolí, spolupracuje na různých zakázkách v oblasti Corporate Identity.
Spolu s kamarádkou je autorkou projektu České školy Auckland, kterou v roce 2013 založily. Má dětem českých krajanů připomínat český jazyk a české tradice. Ve volném čase ráda podniká výlety s rodinou po okolí – do buše, po plážích a v poslední době i na plachetnici, cvičí jógu a šije.
