Oceán v kapce rosy – Zenové příběhy

P  okud sáhnete po této publikaci, otevřete knížku, kde vedle pohádkových příběhů a bajek Dálného východu, které rozvíří vaši fantazii, leží nadčasově moudré zenové příběhy. Jejich prostřednictvím se zenoví mistři snažili předávat jednoduché, a přesto záhadné myšlenky zenu i nejprostším lidem.

Někdy jsou tyto myšlenky průzračné jako voda, jindy se skrývají pod povrchem a vy je už už … máte na dosah, když je vítr náhle odvane a jsou zase pryč. Nepomůže přemýšlení, logické uvažování je na škodu, a tak nezbývá než se uvolnit a nechat pravdu přijít k nám.

„Mistře, ukažte mi cestu k osvobození!“
„On tě někdo spoutal?“ zeptal se mistr. „Řekni, kdo?“
„Nikdo,“ odpověděl žák.
„Tak proč se chceš osvobozovat?“

Autor Henri Brunnel, bývalý ředitel gymnázia, je francouzský odborník na zen, který přes 30 let učí jógu. Svou knihu charakterizuje slovy:

„Ocitáme se v dobách dávno minulých někde na vesnickém tržišti u nohou zenového mistra, který se zde zastavil na cestě. Stmívá se a my, ukolébáni rytmem jeho slov, začínáme snít…“ Jsou to však sny, které vstupují do našeho života a které nás nutí přehodnocovat způsob, jakým žijeme.

„Jak dosáhnout probuzení?“ ptá se žák.
„K tomu jsou zapotřebí tři věci,“ zní mistrova odpověď.
„Každodenní cvičení, každodenní cvičení a každodenní cvičení.“

Jak se to autorovi podařilo? Vytvořil publikaci, v níž se snažil najít zlatou střední cestu, jak zenové příběhy z dávné minulosti podat. Syrové příběhy by zraňovaly naši moderní přecitlivělost, jejich zjemnění by zradilo odzbrojující vyzývavost, kterou s sebou původní příběhy nesou. Začíst se můžete tedy do těch příběhů, které jsou našim uším srozumitelné, přesto si zachovávají sůl zenového myšlení: výsměch našim předsudkům, sobectví a zahleděnosti do sebe sama. Zenové příběhy jsou tak nejen branou do čarovného světa, ale především lekcí o svobodě.

Máte-li chuť se zároveň učit i bavit, pak je tahle knížka právě pro vás.

Nahlédněte do moudrosti zenu v příběhu o mistru Rjókanovi

Zenový mistr Jamamoto Eizó, přezdívaný Rjókan, prosil jednoho dne s miskou v ruce o jídlo, když ho náhoda zavedla do domu, kde panovala váda a svár.

Pán domu nepřetržitě plísnil služebnictvo a to na oplátku proti němu reptalo. Neustále se hádal se ženou. Děti zlobily rodiče a ti je vzápětí trestali. Zkrátka samá zatrpklost a zášť. Rjókan porušil své zvyky a požádal, zda by mu neposkytli přístřešek, a oni mu dovolili spát v koutě na zemi. Zdržel se u nich několik dní.

Nekázal okázale, ani se nemodlil a nemeditoval. Staral se o ohniště a prováděl drobné domácí práce. Prostě tam byl, usmíval se a zachovával klid. Vedl si jako vždy, byl laskavý, mírný a láskyplný. A poznenáhlu se atmosféra v domě začala měnit. Pán domu byl vůči sloužícím spravedlivější a se ženou se udobřil. Děti si hráli bez zlobení. Hořkost a zloba se všem vytratila ze srdce, aniž by kdo dokázal říci jak. A tento nový stav přetrval ještě dlouho po odchodu zbožného mnicha.

• • •

Takový byl Rjókan. Pouhá jeho přítomnost byla zdrojem lásky a radosti. „Sršely z něho jiskřičky míru,“ jak se vyjádřil jeden jeho současník. Tento světec, když dosáhl posledního stupně cesty osvícení jako pravý Bodhisattva, předával Buddhovu „lampu zákona“ ostatním a pomáhal svým lidským bratrům. Vedl je po „cestě světla“ ke štěstí skrytému v zenu.