Od bojového umění k bojovému sportu

V  průběhu staletí byla mnohá stará válečná umění nahrazena účinnějšími systémy nebo novými zbraněmi, a tak vyšla z módy. Evropské středověké praktiky sebeobrany, jako jsou např. bojová umění žoldnéřů (lancknechtů), upadla v zapomnění. Střelba z luku a šermování byly překonány vynalezením střelných zbraní.

Protože se došlo k poznání, že jsou ve starých bojových uměních obsaženy výchovné hodnoty, které by měly být zachovány i pro příští generace, brzy se začaly hledat metody, jak válečnou techniku takříkajíc zužitkovat pro mírové účely. Byla vynalezena různá ochranná zařízení, umožňující co nejbezpečnější nácvik na straně jedné, zachovávající však účinnost starého válečného umění na straně druhé. V jednotlivých disciplínách se šlo různými cestami a při řešení nastoleného problému se dosahovalo různých výsledků.

Šermování

V šermu fleretem byla nahrazena nepoddajná špičatá čepel této bodné zbraně ohebnou „sportovní čepelí“, opatřenou tupým koncem, která při zásahu nepronikne do těla soupeře.  Se sportovním fleretem a v příslušném ochranném oděvu (maska a šermířská vesta) je možné nacvičovat šermířskou techniku téměř beze změn, realisticky (v tom spočívá kouzlo šermu), aniž by byl soupeř ohrožen. Ne příliš častým, ale tragickým úrazům, ke kterým docházelo ulomením čepele, se dnes pokoušíme předcházet používáním moderních materiálů.

I když pravidla sportovního šermu již úplně neodpovídají situaci „jako v opravdovém boji“, není žádných pochyb, že zkušený sportovní šermíř vede (pokud by používal původní fleret) neobyčejně nebezpečnou zbraň.

V kendu (v japonském šermu mečem) se šlo podobnou cestou. Dříve samurajové používali při válečných střetech jako sečnou a bodnou zbraň japonský meč (katana).

Aby se mohli v umění šermu cvičit, vynalezli již tehdy „šinai“, pružnou šermířskou zbraň, která se vahou a délkou podobala japonskému meči. Tato šermířská zbraň, s níž se dnes člověk sportovně vyžívá, se v podélném směru skládá ze čtyř bambusových lamel, spojených v celek koženými objímkami. Aby se zabránilo úderům „širokou stranou“, je jedna ze stran „šinai“ opatřena strunou. Při sportovním kendu platí za plochu zásahu pouze strana odvrácená od struny („řezací“).

Tato elastická cvičná zbraň, chránič hlavy, hrudníku a beder a vycpané rukavice umožňují realistický a bezpečný nácvik všech šermířských manévrů – kendó je na úrazy chudší než mnoho jiných druhů sportu! Pokud by však nějaký šermíř „zběhlý v ovládání šinai“ použil ostře nabroušený samurajský meč, zase by odpadla (tak jako ve feudalismu) nejednomu soupeři hlava či ruka, protože se naučil obratně vést smrtící zbraň.

Střelba z luku

Při střelbě z luku směřoval trend od válečného šípu k „terčovému šípu“. Stará technika střelby, která původně sloužila k ostřelování nepřítele, se dnes používá k co možná nejpřesnějšímu zásahu terče na stanovenou vzdálenost. Ačkoliv již dříve válečníci za účelem cvičení soutěžili ve střelbě na cíl, ovlivnil dnešní (jiný) účel střelby z luku techniku střelby a náčiní. Velká průraznost šípu (původně potřebná k prostřelení brněním chráněného protivníka) již není zapotřebí. Zato se rafinovanými změnami luku a stavbou šípu zlepšila přesnost zásahu.

V kjúdu, japonské variantě střelby z luku, jsme se obešli bez podstatných změn. Stará zručnost – lovit (nebo střílet na člověka) šípem a lukem nebo kuší – zůstala do dneška zcela nezměněna. V mnohých disciplínách však byla stará válečná umění degradována na „primitivní sport“. Od té doby, co se při hodu oštěpem (prastaré, již před tisíci lety známé válečné technice člověka) už neklade důraz na přesné zasažení cíle, stala se z něj „rekordní disciplína v hodu do dálky“, postrádající vlastní smysl.

Kontaktní sporty beze zbraně

Také při bojových uměních, kdy není používána zbraň, byla snaha zachovat jejich plnou účinnost (pro účely sebeobrany) a současně umožnit bezpečné sportovní provozování prostřednictvím důsledných pravidel boje a ochranných zařízení. To je však obtížné, protože bojový sport není žádným druhem hry. Boj je veden nekompromisně, a to duševně i tělesně. I přes plné bojové nasazení při něm nemá být soupeř zraněn a dodržováním přísných pravidel má být co možná nejvíce šetřen.

Umění boxu spočívá v zasahování soupeře, aniž by byl člověk zasahován sám. Údery vedené na hlavu ohrožují zdraví, protože nárazem mohou vznikat síly překračující hranici, na které může být ještě mozek zatěžován. Při sportovním boxu byl proveden pokus zmírnit účinnost úderu pěsti boxerskými rukavicemi s minimální hmotností 12 uncí a dodatečně byla při některých soutěžích zavedena ochrana hlavy. Tato bezpečnostní opatření na ochranu zdraví boxera za všech okolností zmohla bohužel stejně málo jako přísná pravidla, lékařský dozor a ring opatřený provazy a polstrovanou podlahou. Síla úderu, získaná tréninkem, může vést při zápasu a za nevýhodných podmínek k těžkým úrazům nebo k trvalému poškození – hodnota boxu jako umění sebeobrany zůstala ovšem plně zachována.

Při obzvláště realistickém plnokontaktním boji (thajský box, kick-box) se nebezpečí ohrožující zdraví zvyšuje ještě tím (i přes použití boxerských rukavic, příp. ochrany rukou, nohou a hlavy), že borci bojují také nohama, případně koleny a lokty.

Při klasickém karate jsou všechny údery a kopy zastaveny těsně před tělem soupeře. Za normálních okolností tedy nevzniká nebezpečí ohrožující zdraví sportovce. Vyvstává ale otázka, jakého účinku by zásah skutečně dosáhl, kdyby…?

S ohledem na tento problém byl zaveden „úderový test“. Sportovec může demonstrovat svoji sílu úderu a rozhodnost rozdrcením dřeva, kamenů, střešních tašek atd. holýma rukama nebo nohama; nicméně pochybnosti o účinnosti jeho techniky v opravdové bojové situaci tím nejsou úplně rozptýleny. K tomu ještě přistupuje fakt, že „kvalita úderu“ se v tomto druhu sportu (na rozdíl od boxu) běžně nezískává, to znamená, že sportovní boj už zcela neodpovídá realitě skutečného pěstního zápasu nebo zápasu vedeného nohama.

U bojových předchůdců džuda spočívala technická účinnost porazů v úderu soupeřem o zem. Poraz měl na tvrdém podkladu nebezpečné následky. Aby se takové porazy mohly nacvičovat bezpečně, používalo se pružných rohoží z rýžové slámy (tatami). Kromě toho se džudisté na počátku svého výcviku učí dokonalé technice pádů, která umožňuje (úderem paží a/nebo nohama) utlumení pádu. Pro ty, co techniku pádů neovládají, mají porazy prováděné na tvrdém podkladu původní, pro boj rozhodující účinky.

V džudu a v sebeobraně se používají páky na paži a škrcení. Těmito technikami lze snadno zlomit protivníkovi paži nebo ho uškrtit. Zavedení pravidla o okamžitém ukončení již nasazeného chvatu, jestliže se soupeř „odklepáním“ nebo zvoláním „dost“ („stop“) vzdá, umožnilo bezpečný nácvik a používání těchto riskantních technik. Sportovní džudo je založeno na myšlence porazit protivníka, aniž by byl tělesně poškozen, současně však umožňuje boj ve vážných případech rozhodně ukončit.

Souhrnně řečeno…

Sportovní bojová umění zůstanou zajímavá a cenná, podaří-li se zachovat staré bojové dovednosti, jejich duchovní hodnoty i jejich původní bojovou efektivitu a zároveň je zmírnit tak, že při dodržování pravidel a bezpečnostních opatření bude možný bezpečný trénink, případně zápas se započitatelným rizikem.

Z realistického „pozadí skutečného boje“ vyplývá pro bojová umění i další užitek, který u jiných druhů sportu nemůžeme tak snadno rozpoznat. Přirozená dovednost fotbalisty bojovat se soupeřem nohama (kvůli tomu přece nikdo fotbal nehraje!) by ovšem neměla být podceňována.

Důležité hodnoty bojového sportu spočívají v oblasti výchovy, to znamená v bezprostředně prožitých tělesných střetnutích, ve vědomém střídání útoku a obrany, v nutnosti bleskově se rozhodovat mezi agresí a pasivním chováním i v hledání vlastní strategie a ve vytušení úmyslů soupeře. Teprve velká míra sebeovládání spolu s tělesnou silou, senzibilitou, bleskovou reakcí a důslednou rozhodností umožňují perfektní provádění bojového sportu.

Bojový sport je vynikající školou charakteru: odvaha, schopnost prosadit se a rychle jednat jsou rozvíjeny
právě tak jako ostražité oko, duchapřítomnost, vnitřní klid, prozíravost a opatrnost.
Při bojovém sportu se učíme překonávat strach, i ve stresu jednat přiměřeným způsobem a ovládat vzrůstající aroganci.

Všechny výše uvedené schopnosti a vlastnosti se rozvíjejí jen u toho borce, který dlouhodobě a opravdově cvičí a zápasí! Musí být připraven jít touto obtížnou cestou (dó), neboť proces zrání nutně vede přes praxi!

„… zasáhnout není důležité,“ zní jedna z moudrostí starých mistrů ve střelbě z luku. Poukazuje na duchovní dimenzi – přirozeně to není rada pro začátečníky! Kouzlo bojového sportu spočívá ve snaze dosáhnout perfektního zvládnutí tělesných dovedností a vnitřního ztotožnění se s duchovními hodnotami, které jsou v oněch dovednostech obsaženy.

„Učení se je jako plavání proti proudu – kdo přestane, žene ho to zpět!“

Zdroj: Lexikon bojových sportů od aikida k zenu – Wolfgang Weinmann

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás