O čínské zdi
K dysi, již velmi dávno, za dynastie Qin, a tomu je více než dva tisíce let, žily vedle sebe v pohodě a přátelství dvě rodiny. Ani v jedné neměli děti. Jednou na jaře zasadil Meng semínko melounu, které začalo rychle růst a rostlo a rostlo. Rostlinka se pnula po zdi a meloun pomalu zrál.
Obě rodiny, Mengové i Jingové, se již těšily, jak ho rozdělí na dva díly. Jaké však bylo jejich překvapení, když meloun otevřeli a uvnitř nalezli krásné malé sedící děvčátko. A protože patřila oběma rodinám, dali jí jméno Meng Jiangnü.
Dívenka rostla, krásná jako květina, inteligentní, skromná, šikovná a pracovitá. Když nastal čas na vdávání, dveře s nabídkami se u nich netrhly a obě rodiny začaly uvažovat, jak se rozhodnout. Nakonec vybraly mladého muže, který se jmenoval Wan Xiliang.
V té době císař Shihuangdi pokračoval velkoryse ve stavbě Velké zdi a k tomu potřeboval množství pracovníků. Mnoho mladých mužů bylo násilím odvlečeno a přinuceno pracovat a jejich návrat domů byl velmi nejistý.
Jednoho dne, když Meng Jiangnü vyšla na zahrádku, spatřila v keříčcích čajovníku cizí tvář, kterou neznala. Lekla se. „Kdo je tam?“
„Jsem Wan Xiliang. Přišel jsem se rozloučit, protože mě honí vojáci, kteří mě chtějí násilím odvést na stavbu Velké zdi.“
Wan Xiliang se jí na první pohled zalíbil a chtěla mu pomoci. Ale jak, když venku jsou slyšet hlasy vojáků a ržání štvaných koní?
„Musíte chytit Wan Xilianga, nesmí nám utéct!“ křičí někdo.
„Měl bych odejít, abych vám nezpůsobil zlo!“ Ale starý Meng ho zastavil.
„Wang Xiliangu, jste zasnouben s naší dcerou, nebudeme tedy nanic čekat, a dnešní noc se bude konat svatba. A zítra brzy ráno vás zavedu někam, kde se skryjete.“ Všichni souhlasili. A tak se Wan Xiliang a Meng Jiangnü ještě v noci vzali.
Nazítří ráno však do domu vtrhli vojáci a Wan Xilianga odvedli. Meng Jiangnü hořce plakala. Stačila mu však dát půlku své jantarové jehlice do vlasů, aby na ni nikdy nezapomněl.
Čas utíkal. Přišel podzim a divoké kachny se houfovaly na cestu k jihu. Meng Jiangnü ušila pro svého muže teplé oblečení a vydala se ho hledat. Musela překonat mnoho nebezpečenství a projít mnoho cest, než se dostala na stavbu Velké zdi. Všude se ptala na Wan Xilianga, ale nikdo ho neznal. Až ten poslední jí řekl, že je nyní na hoře Jiaoshan, nedaleko moře. A tak Meng Jiangnü vyšla tím směrem, šla a šla.
„Přicházíš pozdě, Meng Jiangnü.“
„Co je s Wan Xiliangem, co se mu přihodilo?“
„Zemřel únavou a vyčerpáním před třemi dny. Jeho mrtvé tělo leží v základech zdi.“
Meng Jiangnü plakala tři dny a tři noci. Třetího dne se Velká zeď rozpukla a v jejích základech našla Meng Jiangnü mrtvé tělo svého muže, ještě stále svíral v ruce půl jantarové jehlice. Meng ho pochovala a pak se pomalu vydala k moři.
„Nebe, pohlédni na nás, ubohé, jak tu trpíme! A ty, nekonečné moře, poslyš naše hoře!“ A vrhla se do moře, které ji pohltilo…
Dodnes v tom místě ukazují dvě skaliska, jedno vypadá jako hrobka a druhé jako náhrobní kámen. Sedají na nich divoké kachny.
Zdroj: Vrch čajové konvice – Jan Cimický, Jeňýk Pacák
Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás
1 odpověď
[…] ֍ Přečtěte si POHÁDKU O STAVBĚ VELKÉ ČÍNSKÉ ZDI z knížky Vrch čajové konvice od Jan Cimického a Jeňýka Pacáka 🙂 (O čínské zdi). […]