„Jsou témata, která není zapotřebí dlouze rozvíjet.
Jsou nápady, které se prolínají rubrikami i částmi našeho života.
Jsou myšlenky, které nemusí otřást světem, přesto vás inspirují.
Jsou zkušenosti druhých, které pomáhají otevřít vaše vlastní oči.“

Ať se vás následující zamyšlení nad životem či tchaj-ťi „dotknou“ v tom dobrém slova smyslu.

 

 

Dny se krátí, venku opět „přituhuje“, lidé začínají být lehce podráždění a energeticky oslabení. A toho využívají všelijaké deprese a další potvory z lidské a živočišné říše, které by nám rády znepříjemnily život. Je dobré si uvědomit, že podzim nám nabízí cestu zvenčí do vlastního nitra. A tam může být útulno, klid a zdrávo, ať se venku děje cokoliv. A i když si někdy odskočíme ven, zkusme se nezapomínat pravidelně vracet k sobě domů… formou zamyšlení, meditace, vnitřních fyzických i mentálních cvičení, aktivit, které nás unesou do našeho „snového“ světa…

Krásný pobyt ve vašem útulném domově! 🙂

 

 

Cvičení v přítomnosti

Být plně v přítomném okamžiku, být svou myslí tady a teď, znamená při cvičení tchaj-ťi čchüan, že se soustředíme na daný pohyb, všechny jeho detaily, propojení s dechem, smysl toho, co děláme… Nepřeskakujeme do budoucnosti, „nezatěžujeme“ se tím, co bude následovat, ani nehodnotíme, co jsme již odcvičili, jaké případné chyby jsme udělali, co nám kde nevyšlo a „nesedlo“ nebo na co jsme zapomněli.

Těkáním mysli vypadáváme ze cvičení a jeho kvalita se velmi snižuje. Možná posílíme nohy, protáhneme se, ale zcela jistě bude chybět propojení těla, mysli a energie, projeví se to na soustředění, dynamice a „hloubce“ pohybu, na našem energetickém vyzařování.

Lépe je cvičit deset minut vědomě, než hodiny s „hlavou v oblacích či vzdálených vnitřních vesmírech“.

 

 

Podzim je cestou k sobě

S prvními podzimními dny se pomalu odvracíme od aktivity světa venkovního a vstupujeme do bezpečí a klidu své vnitřní, meditativní „jeskyně“. Kromě sklízení plodů naší práce (těch skutečných i nehmotných) je dobré přidávat chvilky zastavení, odpočinku, rozjímání… ale také uzavírání, bilancování, plánování věcí, které potřebují uzrát před svým „jarním zrozením“. Pokud nám zastavení připadá obtížné, můžeme vyjít do přírody a v jejím nitru se naladit na nový, klidnější rytmus. Podaří-li se nám to, proplujeme harmonicky a ve zdraví i „temnější“ částí roku a budeme v plné síle připraveni vyjít ze své ulity a naplno „rozkvést“, až nastane ten správný čas.

 

 

Kultivace tchaj-ťi čchüan se podobá naplňování sklenice

Pěstovat umění, jakým je například tchaj-ťi čchüan, lze přirovnat k naplňování skleněné nádoby. Nejdříve je nádoba zcela prázdná a my netknutí. Uděláme první krok a přidáme do nádoby náš první „příspěvek“ (můžeme si ho představit třeba jako malé zrníčko máku nebo sezamu). Prvních zrnek si patrně ani nevšimneme, ale jsou uvnitř. Když pravidelně (ideálně každý den) přidáváme postupně zrnko po zrnku, po čase zjistíme, že dno sklenice „zmodralo“ a už není průhledné, i když sklenice zůstává zdánlivě pořád prázdná. Nenechme se odradit, zůstávejme trpěliví a odhodlaní. Pravděpodobně bude trvat měsíce, roky, desetiletí, možná životy (na tchaj-ťi prý potřebujeme tři 😉 ), než ji naplníme po okraj. Každé semínko je připomínkou času a píle, kterou jsme této naší činnosti věnovali.   

Neexistují žádné zkratky, nehledejme kouzelnou maximakovici, která nám sklenici rázem zaplní… musíme vzít do ruky pěkně zrnko po zrnku, každé nám přinese špetku pochopení. A tak spolu s uměním samotným kultivujeme také trpělivost… zkusme vnímat spíše zrníčka, která už se nám do nádoby podařilo vložit, nezabývejme se tolik těmi, které ještě chybí! A už vůbec si nesrovnávejme obsah naší nádoby s druhými, snad jen proto, abychom uvěřili, že naplnit ji je skutečně možné!

 

 

Dýchání a čchi-kung se stromem jako první pomoc

Nedávno přišla na hodinu jedna z pokročilejších studentek a vypadala na kolaps – bledé, vpadlé tváře, oči bez výrazu, každý pohyb jí dělal problémy – a na cvičení se vůbec necítila. Snad, že se nanejvýš rozdýcháme a uvolníme ve wu-ťi.

Chvíli jsme probíraly, proč se dostala do takového stavu, nato jsme „postály jako strom“, ale o moc lepší to nebylo. Na svou ochranu se uvnitř tak „uzamkla“, že nebyla schopná pouhým dýcháním energii rozproudit. Rozhodly jsme se přizvat pomocníka – obrovský kaštan! Dýchání a práce se stromem přineslo vlnu emocí i příval energie a díky vydatné snaze studentky a otevřenosti stromu i zdárný konec 🙂 .  Svědčily o tom zakulacenější, lehce zabarvené tváře, veselejší oči a znatelně „plnější“ figura.

Byla to skutečně originální, emočně vypjatá hodinka a půl, která ukázala, proč je dobré cvičit v přírodě a proč má vůbec smysl věnovat se umění tchaj-ťi čchüan, čchi-kungu či jakékoliv jiné práci na sobě.

 

 

„Kouzla“ a tajemné rituály

Student uprostřed hodiny zamířil k batohu… aby si prý vyndal „kouzelný“ náramek… na rovnováhu. Zopakovala jsem mu, kulantně samozřejmě 😃 , co si o takových věcech myslím.

Narodili jsme se obdařeni vším, co k úspěšnému zvládnutí života a jeho překážek potřebujeme. „Božskou sílu i navigaci“ si neseme uvnitř sebe. Někteří to chtějí a dokáží nalézt, jiní (protože je to snazší či rychlejší) se raději „procházejí“ vnějším světem a zkoušejí nejrůznější pomůcky v podobě předmětů, rituálů, „tajných“ a „osvědčených“ metod, postupů, učení a receptů (často zbytečně komplikovaných, zavádějících, exaltovaných či nepadnoucích nám na míru). Neříkám, že je občas nemůžeme použít jako berličku, když jsme v situaci po nás na první pohled bezvýchodné… ale je zapotřebí je vidět takové, jaké jsou… jako něco, čemu my sami dáváme moc… moc, jejímž zdrojem jsme ale my sami. To je dobré si uvědomit!

 

 

Cvičme pro radost!

Tchaj-ťi čchüan cvičíme z různých důvodů. Chceme například být zdravější, pružnější, chceme se něco nového naučit, rádi bychom se ubránili, chceme mít pocit síly a převahy, potřebujeme se zbavit stresu…

Co kdybychom však zkusili odstranit vše, co chceme a nechceme, a cvičili jen ze samotné radosti z pohybu, objevování dokonalosti těla a sami sebe. Co kdybychom si více užívali cestu a nesměřovali své myšlenky k nějakému cíli, protože cíl je nejistý, kdesi v dálce. A my jsme zde… v přítomnosti. Jen zaměřením na „TEĎ“ se nám může podařit zachytit to, co je skryto uvnitř v podstatě tchaj-ťi.

Zkuste se dnes při cvičení ponořit hlouběji než obvykle. Držím palce, ať se vám to podaří! 

 

 

Tchaj-ťi čchüan: rozpuštění napětí a vybudování zdravého držení těla

Nezdravý a na míle přirozenosti vzdálený životní styl (přílišné sezení a nedostatek přirozeného pohybu, nejrůznější kroucení a hroucení těla, dlouhodobé používání svalů, které se mají „zapínat“ chvilkově a neexistence hlubokých stabilizačních systémů těla…) vede ke špatnému držení těla, ochabnutí a zkrácení svalstva, plytkému dechu.

V tchaj-ťi čchüan se snažíme přebudovat nezdravé návyky ve zdravé. Posílit správné svaly, rozpustit napětí v těle, vzpřímit páteř a hlavu držet vztyčenou (jako by byla neustále zavěšena na neviditelné šnůrce). To nám dodává lehkost, plynulost a kompaktnost pohybu, a spolu s tím zdraví a vnitřní pohodu, protože se budeme cítit ve svém těle „pohodlně“.

Při přestavování těla se musíme nejprve navrátit do bodu nula, tedy rozpustit napětí v nejrůznějších částech těla, pak teprve je možné vytvářet nové linie a začít si uvědomovat a posilovat správné svaly. Pokud se budeme snažit tělo násilně přetlačit z našeho ztuhlého postoje do správného, většinou se nám to nepodaří a pouze přejdeme do dalšího rigidního, nezdravého postoje.

Vyplatí se proto být trpělivý a věnovat dostatek času uvolňování, protahování a uvědomování si všech částí svého těla… postupně se nám podaří vplout do zdravého držení těla, které se stane naší znovu objevenou přirozeností.

 

 

Hýbat se, hýbat se, hýbat se…

Pohyb (ať už fyzický či mentální) je zapotřebí v každém věku… čím jste starší, tím větší význam nabývá… stává se otázkou přímo „existenční“… jestli budeme či nebudeme po všech stránkách dobře fungovat… této „odpovědnosti“ se nijak nemůžeme zprostit… nikdo jiný za nás nemůže pevně stát, svižně chodit, snadno se ohýbat a klekat si, s lehkostí vstávat a sedat si, bez problémů zvedat břemena, pružně myslet, učit se nové věci a nenásilně plynout s dobou, přátelsky a vstřícně komunikovat… bohužel a nebo spíše bohudík máme věci ve svých rukou…

 

 

Chcete pomáhat druhým a udělat svět lepším místem k žití?

Přestaňte „pasit“ svět a lidi kolem sebe. Změňte sebe a svůj úhel pohledu na svět. Ostatní svým chováním a vyzařováním můžete „pohnout“ k tomu, aby vás následovali, a společně budete předávat štafetu štěstí a harmonie dále:

• starejte se o své zdraví (bude se vám lépe žít a navíc nebudete přítěží rodině ani společnosti), pro nikoho se neobětujte, pokud vás to nenaplňuje (energie vám bude chybět jinde a možná byste se divili, kolikrát je vaše pomoc nevyžádaná a nechtěná)
• usmívejte se (abyste byli každodenním sluníčkem pro okolí)
• radujte se z maličkostí a buďte vděční za cokoliv (radost inspiruje hravost a tvořivost, vděčnost přitahuje hojnost)
• dělejte to, co vás baví (máte-li naplňující práci, ztrácíte pojem času a nesledujete konec pracovní doby, ve skutečnosti práce a volný čas splývají)
• respektujte svobodu druhých (každý si volíme svou realitu, svůj způsob prožívání, který je nepřenositelný, nikdo vám neuvěří, pokud si sám určitou situaci neprožije a nepochopí, i když vám může připadat zbytečně bolestná, zdlouhavá, komplikovaná, zavádějící…)
• pochopte, že pravda není jen jedna, pravda je vždy subjektivní
• buďte zvídaví a pružní v myšlení i chování – to, co dnes víte, cítíte, vnímáte, prožíváte, můžete kdykoliv změnit… nebojte se to udělat
• odpouštějte často sobě i druhým (odpuštěním dosáhnete lehkosti bytí a odhodíte všechny balvany, které s sebou zbytečně vlečete)
• pěstujte trpělivost se sebou i s druhými
  a
• mějte se rádi se vším, co k vám patří – se všemi chybami, „selháními“, omyly, nepěknými emocemi či chováním (na sobě jako na prvním člověku můžete vyzkoušet princip bezpodmínečné lásky 🙂 )

Přeji krásný den a pozitivní realitu dalšího letního dne!

 

 

Mainstream podporuje pasivitu, ale k udržení zdraví musíte být aktivní

„Gnóthi sautón − Poznej sám sebe“
Sókratés (469 př. n. l. – 399 př. n. l.); athénský filosof, učitel Platonův

Když vstoupíte do systému klasické medicíny, stanete se jakýmsi „produktem“, který dostane své „výrobní číslo“. Jediné, co se po vás chce, je, abyste se dostavili, čekali v neútulných ordinacích, vyplnili hromady nejrůznějších dotazníků a pak se nechali obsloužit vyšetřeními, zákroky či chemickými koktejly. Zjevnou součástí tohoto systému je pasivita – s přiložením vlastních rukou k dílu se v něm nepočítá. A vlastní názor? Je stejně nevhodný jako sprosté slovo na recepci u anglické královny.

Jen ti nejodvážnější (a zvídavější) najdou tu a tam kuráž k tomu, aby si dovolili cosi poznamenat, zpochybnit nebo se na něco zeptat. Není čas ani chuť se s vámi vybavovat. Kdysi před lety jsem to zkusila. Jenže paní doktorka mě pohotově usadila slovy: „Já jsem tady od toho, abych rozhodla, co vám je a jak se budete léčit. Já jsem lékař!“ Tehdy jsem schlíple mlčela. Dnes bych si pravděpodobně řekla (pokud bych se v ordinaci nějakým spiknutím temných sil ocitla 😀 ): „Ale já jsem tady pacient a tohle je moje tělo, se kterým žiju desítky let, a vy o něm víte pramálo.“ Samozřejmě se najdou i „osvícení“ lékaři, ale mainstream je dříve či později „umlčí“ nebo jim nezbude nic jiného, než včas dobrovolně odejít. 

Lidé milují zázraky a pilulky jsou moderním „zázrakem“. Alespoň většina tomu věří, protože množství spotřebovaných léčiv je gigantické; např. v roce 2017 utratily domácnosti v ČR za léky dohromady 54 miliard korun! Proč vlastně ne? Je to rychlé, pohodlné, stačí spolknout a… a vůbec nic se tím nevyřeší. Jen se problém zatlačí zpět a zakryje. Jako když máte doma nepořádek na podlaze, koupíte si nový koberec a nepořádek jím zakryjete. Nic na první pohled vidět není, ale po čase to zcela jistě začne pod povrchem pořádně „kvasit a zapáchat“. Tím neříkám, že si výjimečně, abyste dostali situaci pod kontrolu, nemůžete nějaký lék vzít.

Ale lék by se neměl stát „běžnou potravinou“.

Pokud se chcete skutečně dostat ze začarovaného kruhu pasivního přijímání, nezbývá než převzít otěže. Přestat čekat na zázračné vyléčení a začít smysluplně jednat. Vyžaduje to odvahu, zvídavost, pokoru, soucit, houževnatost a nekonečnou trpělivost… stejně jako když kultivujete tchaj-ťi čchüan či jiné umění. Člověk prostě musí zvednout zadek, zatnout zuby a „máknout“; často tečou i potoky (ozdravujících) slz. Slzy a pot; zase to připomíná životní putování s tchaj-ťi čchüan. A tohle nejsou chytlavá slova a myšlenky vhodné pro líbivou reklamu.

Aktivní přístup znamená, že  

• se o sebe začnete po všech stránkách více zajímat (co trápí vaše tělo, vaši duši, vaše vztahy…) a uděláte si na sebe čas
• začnete hledat „chyby v systému“ ve formě nezdravých návyků, způsobů chování, myšlení… (ne abyste se za ně odsuzovali, ale abyste je dále neopakovali) a mohli jste se od nich oprostit
• začnete pátrat po způsobech, které vám pomohou se skutečně vyléčit (nespokojíte se s nekonečným léčením, které je slepou kolejí)
• začnete investovat mnohem vyšší částky do podpory vašeho zdraví (ať už ve formě kvalitnějších potravin, přírodních léčiv, zdravého a pravidelného pohybu, alternativních metod péče o zdraví)
• začnete se více ptát, více znát a více vnímat, a v důsledku toho pochopíte, co právě vám dělá dobře a co potřebujete (k rozlousknutí zdravotního, potažmo životního oříšku nebudete ve finále potřebovat žádné „odborníky“)    

Nutno si poctivě přiznat: Zdraví není zadarmo! Nenaservírují vám ho nikde na zlatém podnose ani ho nekoupíte v „medicínském supermarketu“. Stojí za ním každodenní poctivá, avšak naplňující práce. Práce, která se vyplatí, a které je potřeba dát přednost před svůdnou pohodlností, která vás téměř nic nestojí, ale vede dříve či později do zdravotních pekel.

Ustrnutí a pasivita znamenají „smrt zaživa“. Aktivita představuje život, zdraví, sílu, radost, pohodu, skutečný prožitek…

 

 

Výhled z vězení

K této fotografii mě napadá název „Výhled z vězení“… tak trošku symbolika našeho fyzického uvěznění bývalých měsíců, ale také omezení našeho ducha, pokud neodstraníme těžké, zatuhlé nánosy našich starých přesvědčení, vzorců myšlení a konstruktů chování… pokud se nám to však povede, náš svět zkrásní a rozkvete 🙂

Na mysl přichází i symbolika  prostřednictvím myšlení tchaj-ťi, kdy:

• tvrdé se proměňuje v měkké
• rovné se proměňuje v oblé
• strohost se proměňuje v krásu
• nehybnost se proměňuje v pohyb
• neprojevenost se proměňuje v život

 

 

 

Víra: slabost nebo síla?

„Stvořitel“ je jako otec, který pro nás neustále otevírá svou náruč:

Být sám na život je strašná dřina.
Když se otevřeme myšlence, že nám nějaká vyšší síla chce pomoci,
život se stane o poznání jednodušší, klidnější a radostnější.“

Blanka Vun Kannon v knize Návrat domů

Moje prababička byla věřící žena. Žádná dogmatička, ale ryze praktická žena, která „prostě věřila v Boha“. V dospívání jsem si říkala, jaký je „slaboch“, protože potřebuje oporu a nezvládne život sama, jen slabí lidé přeci potřebují věřit v Boha.

Teprve o desítky let později mi došlo, jak silná vlastně byla ve své „slabosti“. Jak se dokázala vypořádat se všemi překážkami, které ji život vmetl do cesty: A že jich bylo… jako malá brzy osiřela, prožila dvě světové války, celý život fyzicky pracovala, často těžce, muž byl po nehodě doživotní invalida, peněz moc neměla…

Přesto si při práci zpívala, žádné emoce s ní „neházely“, nenaříkala, nechodila k psychoanalytikovi, málokdy byla nemocná, zkrátka uměla brát život tak, jak přicházel, se vším tím dobrým i zlým, co k němu patří… a dožila se ve zdraví devadesáti let. Myslím, že z valné části to bylo právě proto, že se vždy mohla obracet na někoho, o kom věděla, že „řídí naše kroky“.

Chováme se jako arogantní „páni Země“, kteří všechno mohou a všechno vědí. Přitom nerozumíme často ani sami sobě. Možná je na čase přestat o všem rozhodovat, pokorně sklonit hlavu a vyslechnout Boha, Vědomí, Vesmír, Osud, Přírodu…, jaký pro nás má vzkaz. Možná po chvíli zjistíme, že když „jsme na život dva“, jde se nám lehčeji.

 

 

Co má a nemá smysl

Nemá smysl panikařit a zoufat, ale má smysl se opřít nohama o zem, podívat se dolů a uvědomit si, že půda je pevná, s jistotou a láskou mě nese a podpírá. Nikdy nejsme sami.

Nemá smysl mít strach, ale má smysl rozhlédnout se kolem sebe a radovat se z toho, jak příroda po zimě začíná ožívat: ptáci se rozezpívali, pod povrchem se pomalu probouzí ze spánku kořeny a semínka si začínají razit cestu ven. Vše je v rovnováze, pokud ji my lidé nenarušíme.

Nemá smysl se zlobit na druhé a rozdmýchávat „zlo“, ale má smysl odpouštět sobě i těm, co chybují, ubližují, snaží se ovládat a manipulovat. Nesuďme, abychom nebyli sami souzeni, říká se v Bibli. Je prozíravé důkladně a opakovaně zametat před vlastním prahem.

Nemá smysl čekat, že se o nás postarají jiní (příbuzní, zaměstnavatel, stát…) a házet vinu za vlastní „prohry, problémy a selhání“ na druhé, ale má smysl naučit se zodpovědnosti za sebe i svou situaci, své zdraví, svůj život. Díky zodpovědnosti objevíme obrovskou sílu, kterou máme neustále k dispozici.

Nemá smysl odevzdaně rezignovat, slepě přejímat názory druhých a nechat sebou psychicky či mentálně smýkat, ale má smysl obrátit se do svého nitra a hledat správné odpovědi a rady v sobě. Jako příslušníci homo sapiens bychom měli používat také zdravý rozum. Spojením rozumu a intuice najdeme vlastní, jedinečnou a správnou cestu, která nám přinese uspokojení, smysl života, radost a sílu.

Nemá smysl bezhlavě kolem sebe mlátit rukama a bořit, ale má smysl objevit svou kreativitu a tvořit nový svět pro sebe i druhé. Každý máme co nabídnout. Stačí chvíli hledat.

Nemá smysl dupat nožkou jako rozmazlené děcko a chtít věci, které mít nemůžeme nebo které nám v tomto životě či v této době nenáleží, ale má smysl být vděčný za bohatství, kterým oplýváme – za tělo, které nám slouží, měkkou postel, do které můžeme každý večer ulehnout, plnou lednici, ve které si můžeme vybírat podle chuti, život bez války a strádání, kamarády a rodinu, kteří s námi plují na jedné lodi…

Nemá smysl hledat, co nás rozděluje, ale má smysl nacházet společnou řeč, vidět společný cíl, naučit se empatii a zkusit si představit, jaké to je kráčet v botách někoho jiného.

Nemá smysl posílat energii věcem, lidem, situacím, které nechceme nebo se nám nelíbí (byť jen tím, že o nich budeme neustále přemítat), ale má smysl pěstovat vnitřní

• radost
• pohodu a rovnováhu
• sílu
• svobodu

Vnitřní svobodu ztrácíme jen tehdy, pokud vládu nad sebou předáme dobrovolně někomu jinému.
A rozhodně nemá smysl čekat na lepší časy, naopak má smysl žít naplno vždy a za všech okolností, každý den, hned teď!

Krásné a požehnané jaro!

 

 

Advent, tchaj-ťi a cesta do vlastního nitra

Adventem vstupujeme do nejtemnější části roku. Dny mizí a noci nabývají na síle a také v nás snáze vystupují na povrch naše stíny a temné stránky. Máme dostatek času a prostoru podívat se do svého nitra, pochopit, jak žijeme, co nás pohání, proč se chováme tak, jak se chováme, po čem toužíme, co nás trápí. Máme šanci spatřit, co hluboko v nás zatím spí a čeká na pozvání do vědomého života, můžeme poodhalit roušku tajemství zvaného Život.

Ale k tomu je zapotřebí zklidnění, zvnitřnění a také jisté odvahy – rozhodnout se chtít vidět celou naši bytost i svět bez přikrášlování či hry na schovávanou. Ochotu a odvahu chtít zahlédnout alespoň kus skutečné Pravdy. Nepřekrývat vnitřní či vnější stíny hrou, kterou nám nabízí svět Matrixu – svět médií, „levných“ lákadel a pozlátka – svět iluzí, který nás sice zaplní, ale nikoli naplní. Odpojme se alespoň tu a tam od všech „důležitých“ informací, které k nám proudí zvenčí, od nutných virtuálních návštěv, sdílených lekcí a zůstaňme sami se sebou. Využijme toho, co jsme načerpali od začátku roku a zkusme přivést na svět něco nového, lepšího, hlubšího.

Možností, jak poznat sami sebe, máme nespočet. Pro nás, kteří cvičíme tchaj-ťi čchüan nebo čchi-kung, může být cestou sebepoznání právě cvičení. Avšak cvičení o samotě! Zkusme se co nejčastěji vzdálit od vnějšího světa, zůstávat „off-line“ a cvičit pravidelně sami se sebou a pro poznání sebe. Zapomeňme po tento krátký čas na techniky, sestavy, dovednosti, možný pokrok… a ponořme se do přirozenosti a spontánnosti pohybu – co nejhlouběji a vědomě do jeho rytmu, harmonie, plynutí, plnosti. Dozvíme se o sobě spoustu věcí, zjistíme, co nás na meditaci v pohybu láká, proč jsme se vlastně cestou tchaj-ťi vydali a co pro nás znamená. Pochopíme, co je na cvičení skutečně cenné a důležité. A na tom pak můžeme s příštím jarem stavět!

Adventní čas nepočká, až budeme chtít využít jeho transformační sílu… a nám se může stát, že se počátkem nového roku probudíme a budeme mít pocit, že jsme byli o něco ochuzení, že jsme něco propásli, ale kouzlo času již bude na celý další rok pryč. A to by bylo škoda!

Přeji vám hluboké adventní zážitky, ať už se cvičením nebo bez něj!

 

 

Zamyšlení nad „společenskou večerkou“ v devět 

Na vesnice a města padá šero, přichází noc… zvuky pomalu ustanou a všude se rozhostí ticho, nezvyklé, až nadpozemské… a v tom tichu začínají křičet naše myšlenky, křičí a dožadují se pozornosti… někdo s nimi bojuje, jiný je přehluší něčím zvenčí, něčím ještě hlasitějším… ten, kdo se jich chce skutečně zbavit, je nechá být… ať si žijí svým vlastním životem… řekne si: zůstanu v tichu, budu kráčet po jeho vlnách, nechám se jím kolébat a konejšit… až s tichem nakonec splyne…

 

 

Co dobrého vám přinesla doba koronavirová?

Každá mince má dvě strany a každá doba má své dobré i stinné stránky. Zamysleli jste se někdy nad tím, co DOBRÉHO vám přinesla doba koronavirová?

Pro mne to byla řada věcí:

• konečně jsem opustila práci, která mne nenaplňovala, a začala dělat naplno tchaj-ťi a osud mi k tomu „přivál“ i prima studenty
• vztahy mezi členy rodiny se výrazně zlepšily
• začala jsem více času věnovat zdravé stravě a vlastně i pravidelně denně vařit
• zjistila jsem, že mi k životu stačí méně, než jsem si myslela
• naučila jsem se přijímat změny a díky tomu i „přijala“ podzim, který jsem dříve moc ráda neměla

…

a teď můžete pokračovat vy 🙂 Co dobrého VÁM přinesla tato doba?

 

 

Tchaj-ťi při nakupování

V[/dropcap]  ěnovat se tchaj-ťi znamená přebudovávat sebe a svůj život, špatné návyky a postoje tělesné i mentální. V tchaj-ťi nestačí, když si jdete dvakrát týdně na hodinku zacvičit. Je zapotřebí pochopit a uchopit vnitřní principy a ty pak aplikovat například i při běžných každodenních aktivitách, aby se vám postupně dostaly hluboko do krve.

Kupříkladu začátkem září jsem to poněkud přehnala při nakupování. Představa, že se blíží doba, kdy zas budu v obchodech šilhat z roušky, kde, co a za kolik prodávají, mě přivedla k „většímu“ nákupu. S vozíkem se to lehce nakupuje, ale když pak náklad vyskládáte do tašek a ty musíte odnést, už vám to jako rozumný nápad nepřipadá.

A tak jsem si řekla, že zabiju dvě mouchy jednou ranou, a zkusím „pracovat na svém postoji“. Zboží jsem spravedlivě rozdělila do dvou velkých tašek, zasedla do kyčlí, vytáhla hlavu a páteř a vydala se na cestu. Měla jsem spoustu času na to, abych zkoumala, jestli mě nebolí záda, jestli nepoužívám zbytečně svaly, které by mohly ležet „ladem“, jestli mám opravdu všechnu váhu opřenu do stehen a směřuje kolmo k zemi, jestli můj dech zůstává dole a křečovitě ho netahám nahoru, jestli plynule přenáším váhu z jedné nohy na druhou… zkrátka, jestli vše dělám co nejpřirozeněji a s co největším uvolněním.

Cesta mi utekla rychleji než jindy a když jsem doma tašky odložila, měla jsem kromě pocitu, že se vznáším, také pocit „dobře vykonané práce“. Za zkoušku to rozhodně stojí! Až se budete příště věnovat nějaké běžné činnosti, vložte do ní požadavky na správné držení těla, vnitřní uvolnění a klidný, táhlý dech. Možná potom při samotném cvičení sestav zjistíte, že dříve neobvyklý pohyb je pro vás přirozenější a pohodlnější než dříve.   

 

 

Zdraví versus zdravotnictví

Spojovat zdraví se zdravotnictvím je stejné jako spojovat víru s náboženstvím. Abychom věřili, nepotřebujeme instituci. A abychom byli zdraví, nepotřebujeme (vyloučím-li např. úrazovou medicínu) zdravotnický systém (řekla bych, že někdy působí tento systém až zdraví nepřátelsky, minimálně po psychické stránce). To, co doopravdy potřebujeme, je zdravý a zodpovědný přístup k sobě, ke svému tělu, vztahům, společnosti, přírodě…

Zaslechla jsem výkřiky nějakého politika (či kdo to byl), že díky viru bychom konečně měli reformovat zdravotnictví. Měli bychom mít konečně dostatečný počet roušek, respirátorů, plicních ventilátorů, lůžek, zdravotníků a kdo ví čeho ještě. S první půlkou tohoto tvrzení souhlasím – je potřeba reforma, s druhou už ne – nepomůže změna systému, pomůže změna myšlení, celkového konceptu ohledně zdraví, změna přístupu k sobě i zdraví.

Potvrzením může být třeba skutečnost, kdo nejčastěji na koronavirus umírá. Statistiky říkají, že jsou to většinou starší lidé. Ale není to věk, co je kritickou veličinou. Rozhodující byly ve většině případů (aspoň to zaznívá z úst lékařů) chronické choroby, které si většina z nich za léta svého života vypěstovala.

Co mě v souvislosti s tím napadne jako první je: „Nedožíváme se vyššího věku, ale delší část života umíráme, protože chemické léky náš organismus přeci jen nutí „jet“ o chvíli déle, než tomu bylo před sto a více lety, kdy byl farmaceutický průmysl ještě kdesi v bardu.“ A pokud nezměníme své nastavení, čeká nás podobný osud jako tyto nešťastníky. V důsledku je potom jedno, jestli nás skolí virus nebo „přirozená“ příčina – náš život už dávno předtím stejně nebude kvalitní.

A co zaznívá dále, pokud jde o starší generaci a pravděpodobnost nakažení virem? Nejnebezpečnější jsou zařízení, do nichž naše seniory odkládáme. Tam je možnost šíření a úmrtnost velmi vysoká. Žít ve výlučné společnosti stejně starých a starších nemůže působit na psychiku lidí nijak dobře, protože jim chybí kontakt a energie jiných generací a navíc vědí, že pokud se někdo „odstěhuje“, není to proto, že jde za lepším (i když to je otázka 😉 ). Společné soužití všech věkových kategorií (a nemusí to nutně být v jedné společné domácnosti) je pro zúčastněné strany velmi obohacující. Jeden druhému předávají to, čím třeba ještě nebo naopak už nedisponují. Takoví lidé mohou cítit úplnost života, být šťastní a spokojení… a tudíž i duševně svěží a fyzicky zdraví a odolní.

Změna, nejistota a smrt, které se dnes plíží světem, vyvolávají strach a paniku. A tak svou úvahu zakončím parafrází: „strach může být dobrým sluhou, ale zlým pánem“. Pokud se ocitneme „ve srabu“, udělali jsme něco špatně, něco nás ohrožuje… a my dostaneme strach, je dobré ho přehodit na vedlejší kolej, protože necháme-li se jím pohltit, neefektivně plýtváme životní energií… vypůjčím si slova pana doktora Radkina Honzáka – musíme přepnout z emocí na rozum. Pak už se dá něco smysluplného dělat. Třeba pustit se do zlepšování svého zdraví a tím i zdraví celé společnosti.

 

 

Na všem špatném najdeme něco dobrého

Všimli jste si, že současný zákaz pořádání skupinových akcí, uzavření většiny obchodů, zvýšené požadavky na hygienu, hraniční kontroly, omezení dopravy a obezřetnost při cestování vůbec a nakonec úplný zákaz vycházení přinesly jisté zpomalení našeho života?

Možná nám tak „kdosi“ dává šanci zastavit se, zpomalit a využít tuto dobu pro zpytování svého svědomí, pro zhodnocení našeho života, poznání toho, jak reagujeme v krizových situacích, jaké vnitřní strachy, nejistoty, malá či větší sobectví si v sobě neseme.

Zkusme oddělit podstatné od zbytečného. Začněme obrušovat naše nedostatky, přetvářet je a pomalu se jich zbavovat. Nenechme se svést z cesty vlastního sebepoznání, nenechme si proklouznout jedinečnou příležitost k vnitřnímu růstu! Nedívejme se na krizi jako na nepřítele. Krize odhaluje jádro, třídí kvalitu od pozlátka, zoceluje charakter… až pomine, budeme mít jasno, jasno o sobě i o druhých.  

Samozřejmě mi nedá, abych nezmínila cvičení. Také v krizi najdete v tchaj-ťi nebo čchi-kungu ideálního pomocníka. Zbavíte se přebytečného stresu a napětí, uzemníte se, posílíte zdraví, naučíte se cvičit sami za sebe a pro sebe. Uvědomíte si, že skutečným smyslem cvičení je vnitřní kultivace a té dosáhnete jen tehdy, budete-li cvičit o samotě (i když samozřejmě sdílené cvičení má také svůj smysl). Nedejte se proto vyvést z míry tím, že nemůžete cvičit s druhými, zkuste si pro jednou vystačit sami se sebou.

Přeji vám hodně zdraví a vnitřního pokroku!
Alena Koutecká, šéfredaktorka Vnitřní síly

 

 

Je tchaj-ťi bojové umění?

Nedávno se mě jedna začínající studentka zeptala, jestli je tchaj-ťi opravdu bojové umění a jestli znám někoho, kdo by byl schopen se jím ubránit? Odpověď je nasnadě…

Tchaj-ťi čchüan vzniklo před několika sty lety jako styl bojového umění. Velmi účinný a sofistikovaný systém, který jste museli hodiny a hodiny nebo spíše roky a roky pilovat do úmoru, aby vám skutečně v boji fungoval. Výstižně to vyjadřuje vzpomínka současného mistra Čchen Čeng-leje (Chen Zhengleie):

„Jednu hodinu jsem pracoval na postoji koně, jednu hodinu na postoji luku. Když jsem cvičil sestavu, potil jsem se natolik, že jsem měl ponožky i boty zcela promáčené. Za sebou jsem nechával mokrou stopu. Cvičil jsem až do bodu, kdy už nebyl žádný pot. Měl jsem zacvičit 10 sestav za 2–3 hodiny. V létě i v zimě. V zimě jsem měl svetry tak mokré, že jsem je mohl ždímat.“

(více v článku nazvaném Buddhovi bojovníci… mistři Čchen tchaj-ťi čchüan)

Pokud se i dnes najde někdo, kdo bude pod dohledem zkušeného učitele pilně cvičit několik hodin denně, pak má možná šanci získat skutečné bojové dovednosti. V opačném případě (kam patří 99,9999 procent nás všech, co cvičíme, ať si to otevřeně přiznáme či ne) je prostě rozumné postavit se pravdě čelem a uvědomit si, že nikdy nebudeme schopni používat tchaj-ťi jako formu rychlé a efektivní sebeobrany!! Žádné obelhávání, falešné představy, plané naděje…. zapomeňte na kung-fu filmy, kde se mistři rodí během chvilky. To se raději běžte zapsat na hodiny sebeobrany, pořiďte si „pepřák“ nebo úplně nejlépe, udělejte něco se svým vnitřním světem. Protože jak píše např. autorka hlubinné restrukturalizace paní Hlávková-Plochová „jak uvnitř, tak navenek.“ Pokud se bude cítit vnitřně v bezpečí, sebejistí a v pohodě, nebudete potřebovat přemýšlet o sebeobraně ve vnějším světě.

Ale skutečnost, že pomocí tchaj-ťi nedokážeme bojovat, ještě neznamená, že pro nás ztrácí hodnotu. Nikoli, z tchaj-ťi velmi dobře využijeme jeho léčebný, kondiční a transformační potenciál, který nastartujeme už jen tím, že budeme cvičit mnohem „skromněji“, třeba hodinku denně 😉 . Pokud vám bude dobře sloužit zdraví, budete plni elánu a dobrého náhledu na svět, získali jste to nejdůležitější vítězství svého života!

 

 

Tchaj-ťi – povrchnost nebo opravdovost?

„A na kolik hodin musím přijít, abych se naučil tchaj-ťi?“ zeptal se mě nedávno jeden muž. Dívala jsem se na něj a vůbec nevěděla, co mu mám odpovědět. Natolik se mi zdála jeho otázka absurdní. Moderní lidé jsou dnes naprogramováni na výkon, „sbírají body/hodiny/diplomy/funkce…“, dosahují met/cílů… a při tom všem snažení jim uniká smysl věcí i samotného života.

Tchaj-ťi čchüan je založeno na taoistické filozofii, a tudíž učit se tchaj-ťi zároveň znamená zkoumat tao… cestu života… ponořit se do sebe, svého těla, mysli, duše… poznávat fungování světa a snažit se do něj přirozeně „zapadnout“.

Nestačí naučit se pár pohybů a „odšlapávat“ sestavu. Jde o to, abychom se postupem času dostali do hlubších vrstev, pochopili, že vše je vzájemně propojeno a platí „jak dole, tak nahoře“; „jak uvnitř, tak navenek“. Smyslem cvičení je především objevení sebe sama a každodenní, trvalé splynutí s principem tchaj-ťi. To nám pak přinese zdraví, vnitřní klid a vyrovnanost nehledě na „turbulence“ vnějšího světa.

Rozdíl mezi tím, že budete jen klouzat po povrchu nebo se zaboříte dovnitř, je velký. Asi jako rozdíl mezi vášnivým letcem, který krouží v oblacích, klouže na větrných proudech, plyne s ptáky a pomalu se tím vším stává… a pouhým turistou, kterého velké dopravní letadlo dopravuje z místa A na místo B a on si přitom krátí cestu sledováním filmů, spánkem a jídlem, aniž by věnoval pozornost tomu, co je za okny. 

Nezůstávejte jen „tajči turistou“, ale staňte se „tajčistou od srdce“ se vším všudy v duchu slov Waysun Liaa:

„Tchaj-ťi znamená „nejzazší bod“ nebo „dokonalost“. Jeho význam spočívá ve zdokonalování,
v přibližování se neohraničenosti, a zároveň přítomné bytí a nekonečnou věčnost.

Tchaj-ťi poskytuje člověku individuální naplnění cestou mírného a nenásilného způsobu žití.“

 

 

Ukotvení prostřednictvím dechu

Dech je náš velký spojenec, když se nacházíme ve stresové situaci! V minulosti, kdy stres znamenal přímé ohrožení života a vyvolával akci: „bojuj nebo uteč“, potřebovali lidé především dobrou fyzickou kondici, velkou kapacitu plic a silný dech, který okysličením svalů pomohl vyvinout adekvátní reakci. 

Civilizovaný svět nás neohrožuje na životě bezprostředně (alespoň většinou), nýbrž neustále vysílá našemu tělu a mysli stresující signály v podobě nadměrného hluku, pracovních „dedlajnů“, konfliktních situací, neuspokojivých vztahů, negativních či strach vyvolávajících zpráv…

Většina z nás pak žije s „trvalou hladinou stresu v krvi“, což se odráží na našem fyzickém těle a psychickém stavu.
Abychom se dostali z tohoto stresového kolotoče, vyplatí se během dne občas zastavit a vrátit se do sebe. Ve stoje či vsedě zaměřit pozornost dovnitř svého těla a vnímat, jak dech táhle prostupuje naším tělem, jak nádechy a výdechy plynou samy od sebe bez ohledu na venkovní dění, jak postupně „taje“ naše vnitřní napětí a my se uvolňujeme. Je dobré si uvědomit, že právě „tady a teď“ jsme v bezpečí, nic nám v daném okamžiku nehrozí, jen klidně plujeme po řece života. Rozhodující je právě vědomí přítomného, bezpečného okamžiku, které nám přináší stabilitu a ukotvení.

 

 

Cesta v tchaj-ťi čchüan i v životě

Možná to bude znít jako banalita, ale chceme-li skutečně někam dojít, něco vystavět…, je potřeba začít od začátku a pokračovat krůček po krůčku dál až k možnému konci/cíli. Nevyplatí se přeskakovat, zrychlovat, podvádět či si vybírat zkratky, jít jen po povrchu nebo kráčet po příliš mnoha cestách.

Cíl si uvědomujme, ale mnohem větší pozornost věnujme cestě samotné. Příliš hladká cesta ještě nemusí být vítězstvím, stejně jako překážky nepředstavují nutně „zlo“. To platí jak pro cestu v tchaj-ťi čchüan, tak pro život jako takový.

 

 

Ideální způsob…

Přejete si najít ideální způsob pohybu či stravování, životní přístup či filozofii, která vám přinese vyrovnanost, spokojenost, zdraví a štěstí? Nevyznáte se v obrovské lavině „zaručeně fungujících“ způsobů a cest, které se na vás ze všech stran valí? Zkuste na to jít z druhé strany. Poohlédněte se po lidech, ze kterých vyzařuje dobrá nálada, zdraví a vyrovnanost. A ptejte se, jak žijí.

Pravděpodobně zjistíte, že mají rádi sebe i druhé a jejich vztahy s lidmi jsou přátelské a „zdravé“ (rádi pomohou, ale nenechají sebou „mávat“). Jsou spokojeni se svým způsobem života (a to bez ohledu na to, co a kde dělají). Nejsou fanatiky v žádném ohledu (neprosazují „jeden jediný správný“ filozofický, politický či náboženský směr, „nejlepší“ způsob stravování, „zázračnou“ sportovní či jinou aktivitu…), naopak tolerují odlišné názory, občasné chyby a někdy si i sami vědomě „zahřeší“. Zabývají se rozmanitými aktivitami, nelpí na „statu quo“, ale rádi objevují nové, sportují, cestují, ale umí také „nedělat nic“. Mají smysl pro humor a dokážou si dělat legraci i sami ze sebe. A především mají elán a jiskru v oku (a to i ve starším věku). Život je pro ně zkrátka zábava a přirozenost a laskavost, nikoli něco, nad čím je třeba hluboce bádat, co musí přetrpět nebo s čím musí neustále bojovat.

Slova často matou, lepší je se pozorně dívat a pak jistě sami poznáte, co je (pro vás) opravdu správné.

 

 

Jak myslíme, tak žijeme

To, jak přemýšlíme a jak konáme, se neustále zapisuje do našeho dalšího osudu. Obzvláště „osudným“ se pro nás stává náš způsob myšlení, který se zviditelňuje s tím, jak stárneme. Na konkrétních příkladech kolem sebe vidím, že stáří nemusí být dobou utrpení, nemocí a nemohoucnosti, ale obdobím zralosti, rozdávání a užívání všeho, co jsme „zasadili“ a teď můžeme s uspokojením sklízet.

Je to naše rozhodnutí a naše zodpovědnost! Jen je potřeba neustále korigovat své kroky, neustále sledovat, jestli postupujeme podle vnitřní navigace, která je napojená na dokonalé „centrální srdce vesmíru“.

 

 

Cvičme usilovně, ale bez fanatismu či závislosti

Tchaj-ťi čchüan nás učí rovnováze a přirozenosti, proto i samotný přístup ke cvičení by měl v sobě obsahovat tyto myšlenky. Snažme se cvičit pravidelně, usilovně, vědomě, s určitým cílem, chtějme lépe porozumět smyslu pohybu a svému tělu… ale zachovávejme si přitom hravost a lehkost dítěte, které si hraje a učí se nové věci.

Nedělejme si ze cvičení (a vlastně ani z ničeho jiného) další bič, který na nás každodenně dopadá, či naopak závislost, bez které se neobejdeme, protože prostě „musíme“… Obojí vede ke ztrátě svobody a radosti, ke ztrnulosti a posléze nechuťi a odchodu od cvičení. A nenechme si tyto postoje vnutit ani svým okolím.

Nechme se vést někým, kdo umí, abychom „neztratili správný směr“, přesto ale cvičme podle své intuice a především pro sebe, pro svůj klid a zdraví!

 

 

Tchaj-ťi čchüan – změna paradigmatu od destrukce ke kultivaci

Vědci konečně potvrdili, co již někteří „osvícení“ jedinci věděli dávno, že naše realita je odrazem našeho vědomí. To, čemu věříme, jak nahlížíme na svět, to se stává naším skutečným životem. V duchu této kauzality bychom možná mohli přehodnotit i naše vnímání tchaj-ťi čchüan.

Z definice tchaj-ťi čchüan se většinou dozvíme, že se jedná o sebeobranný bojový styl založený na principech jin a jang. Co nám z toho vyvstává? Představa útoku zvenčí a nutnosti se bránit. Tedy jakési napětí, stres, síla, boj, destrukce a ve svém důsledku nevyhnutelné vítězství jednoho a porážka druhého. Mentalita boje v jakékoliv podobě – ať už boje o moc, o místo, o pozornost, o zdraví… – zůstává stále jen neefektivní myšlenkou zápasu proti něčemu či za něco. Myšlenkou, která se přežila a patří minulosti. Výstižně to vyjádřila jedna kolegyně – tajčistka: „Dneska přeci už nikdo nechce bojovat, boj patří do středověku.“

Je čas začít vnímat tchaj-ťi čchüan plně v kontextu kultivace ducha a těla, v kontextu seberozvoje a pokroku, skutečné harmonie – zdraví těla, klidu mysli a povznesení ducha. Neznamená to zapomenout na správné techniky a principy, které jsou páteří celého systému a bez nichž by celé cvičení postrádalo smysl a náboj. Jen je přeneste z bitevního pole a použijte na zvelebování úrodné zahrady, kterou bude chtít navštívit a poznat každý. Vždyť být silný, pružný, zdravý, pohotový, vyrovnaný, vědomý si sám sebe a toho, jak funguje svět, je dnes mnohem podnětnější, více naplňující, než když jste vedeni „pouhou“ touhou umět se dokonale ubránit.

Zapomeňte na boj! Pojďte se zklidnit, hrát si a radovat se z pohybu, plně vnímat svět i sebe, rozvíjet se a kultivovat vnitřní sílu. Pojďte tvořit svět tchaj-ťi, svět harmonie a spolupráce!

 

 

WU-ŤI a souputník v bolesti

Srdce mi doslova zaplesalo, když jsem našla člověka, který se stejně jako já vyléčil z vyhřeznuté ploténky cvičením. MUDr. Jozef Lucký, zakladatel Institutu a Kliniky TCM v Praze, v rozhovoru pro časopis Meduňka odpověděl na otázku, jestli praktikuje tradiční čínskou medicínu i sám na sobě, následovně:

„Jinak to ani nejde. Jedno z mých úžasných vyhoření byla vyhřezlá plotýnka s kořenovým drážděním. Nemohl jsem ani ležet, a tak mě napadlo postávat ve wu-ťi, kdy se má z prázdnoty probudit tzv. vnitřní lékař. A byla to jedna z nejúčinnějších léčeb, které jsem na sobě zažil. Tělo se relaxovalo, ozdravné mechanismy mohly dělat svoji práci a spravilo se to samo. Jenom jsem jedl a stál ve wu-ťi, protože nic jiného se ani dělat nedalo. Po pár dnech jsem svoje duše pcho zklamal, protože jsem šel opět do práce. Naštěstí se to nezhoršilo.“

Jak výstižné! Pamatuji si, že jsem také jen jedla a (pro změnu) navíjela. Bylo to zázračné – nicméně vám přeji, abyste se o tom raději nikdy nemuseli přesvědčit na vlastní kůži 🙂 .

P.S. Pokud jste ještě nečetli náš příběh o tchaj-ťi jako „záchranném kruhu“ při potížích s páteří, najdete ho pod názvem Vnitřní síla Nový život.

 

 

Proč cvičit tchaj-ťi? Pro cvičení samo, pro hledání sebe…

Tchaj-ťi čchüan cvičíme z různých důvodů. Chceme například být zdravější, pružnější, chceme se něco nového naučit, rádi bychom se dokázali ubránit, chceme mít pocit síly a převahy, potřebujeme se zbavit stresu…

Co kdybychom však zkusili odstranit vše, co chceme a nechceme, a cvičili jen ze samotné radosti z pohybu, objevování dokonalosti těla a nás samotných. Co kdybychom si více užívali cestu samotnou a nesměřovali své myšlenky k nějakému cíli, protože cíl je v dálce a odvádí naši mysl pryč. A my jsme zde… v přítomnosti. Jen s bdělým vědomím se nám může podařit zachytit to, co je PODSTATOU TCHAJ-ŤI a je skryto uvnitř.

Zkuste se, až budete příště cvičit, ponořit do pohybu hlouběji než obvykle. Držím palce, ať se vám to podaří!

 

 

Přímé a nepřímé zdravotní účinky tchaj-ťi

Cvičení TCHAJ-ŤI ČCHÜAN má přímé i nepřímé ZDRAVOTNÍ ÚČINKY. K těm přímým, které můžete poměrně rychle pocítit a uvědomit si je, patří především uvolnění ztuhlé kosterní a svalové soustavy, posílení správných (a dříve nepoužívaných) svalových skupin, zlepšení postoje či rovnováhy, posílení citu pro to, jak se správně (tj. přirozeně a zdravě) pohybovat, zvětšení kapacity plic a následné prohloubení dechu, zpomalení neustále „těkající“ mysli a celkové psychické uvolnění…

Nepřímé účinky tchaj-ťi souvisí spíše s činností vnitřních orgánů (resp. pohybem čchi po příslušných drahách) a jsou dlouhodobějšího rázu. Jsou spojeny jednak se samotným (léčivým) pohybem, jednak s psychickým uvolněním a budováním zdravého sebevědomí a sebeoceňování, změnou myšlení, přístupu k sobě a životu vůbec. Tyto faktory se dají zařadit ke zdravým psychosomatickým impulsům, které zpětně příznivě působí na fungování těla jako celek.

 

 

O stárnutí

Na stárnutí je krásné to, že přináší vnitřní svobodu. Začínáte se osvobozovat od těsných pout vnějších závislostí, prázdných ohledů, nuceného podřizování, „musů, protože se to tak prostě dělá“, manipulativního vydírání či vlastních egoistických potřeb…

Najednou už se nepotřebujete tolik identifikovat s nějakou skupinou nebo naopak poukazovat na svou jedinečnost vnějšími znaky či odlišným chováním. Věci, které byly dříve důležité, např. potřeba něčeho dosáhnout, něčím být, něco vybudovat…, najednou ztrácí na významu, ba působí až směšně malicherně.

S tím, jak věkem ubývá sil, už nechcete plýtvat energií na něco, co vás nebaví, neuspokojuje, zabírá příliš mnoho drahocenného času nebo už je odžité. Proč se stýkat s lidmi, kteří si stěžují, dělají pořád stejné chyby či se utápí v sebedestrukci a o vaši pomoc stejně nestojí, nebo s těmi, kteří vám ubližují, „vysílají“ negativní energii nebo vás jiným způsobem omezují. Proč obhajovat vlastní názor proti někomu, kdo „ví, jak to je“ nebo má potřebu do všeho rýpat? Proč zachraňovat věci, které se evidentně zachránit nedají či nemají smysl? Proč? Proč? Proč?

Postupně objevíte sílu svého vnitřního kompasu, který ladíte podle čehosi neuchopitelného, něčeho, o čem víte, že je všude kolem a dává všemu konání smysl (a nezáleží na tom, jak „tomu něčemu“ říkáte). Začínáte chápat, že každý má vlastní scénář a hrát roli někoho jiného nedokážete tak dobře jako zahrát svou vlastní úlohu, poctivě a s pokorou vůči sobě i druhým. A začne vám být jedno, jestli s vámi druzí souhlasí či ne, smějí se vám, vyhrožují, vydírají vás či jste pro ně podivín…

Stále více času trávíte ve svém středu, přichází moudrost a vyrovnanost a ta se vepisuje do vaší tváře i vašeho vyzařování. Pomalu, důstojně, přirozeně a svým tempem kráčíte k vašemu druhému břehu…

 

 

Cvičení a žití v přítomnosti

Cvičení TCHAJ-ŤI ČCHÜAN nás vede k plnému vědomí sebe sama a učí nás pobývat v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Toho můžeme dosáhnout sledováním záměru při cvičení. Může jím být soustředění se na plynulost, hladkost pohybu, sladění pohybu s dechem, rytmus pohybu (který odpovídá dvoufázovému rytmu dechu, tj. jeho rychlejšímu nástupu a pomalejšímu „dojezdu“), dech samotný, celkové uvolnění (tzv. sung) a relaxace – tj. uvolnění těla i mysli, přesnost technik, zjemňování citu pro vedení síly…

Sledování záměru (a jeho prostřednictvím setrvávání v přítomnosti) je dlouhodobá, vlastně celoživotní výzva, neboť naše mysl neustále odvádí naši pozornost pryč!

 

 

Síla reklamy aneb reklama, to je síla!

Přemýšleli jste někdy o tom, jak je dnešní reklama škodlivá a manipulativní a co by se stalo, kdyby se změnila třeba následujícím způsobem.

Místo „Síť lékáren ZÁVISLÁK NA CELÝ ŽIVOT vám s jarem nabízí celou řadu zlevněných bobulek a preparátů.“ byste slyšeli „Stravujte se, žijte a myslete zdravě, choďte k nám jen v nejnutnějších případech. Nezapomeňte, že zdraví je odměnou za vaši snahu.“

Místo „Trápí vás únik moči? S našimi vložkami si budete užívat život jako zamlada.“ byste slyšeli „Trápí vás únik moči? Naučte se pár účinných cviků a problém bude pryč.“

Místo „Sledujte 1 528. díl seriálu Život o ničem a novou krimi sérii Zvrácený Jack 7 či Střík sem, střík tam.“ by vám poradili „Uvařte si dobrý čaj, vyndejte staré rodinné album a s rodinou si prohlížejte zažloutlé fotografie.“ nebo „Pozvěte někoho milého na procházku, posaďte se do parku a pozorujte společně západ slunce, obdivujte rozvíjející se lístky a první jarní květy.“

Místo „Náš obchodní řetězec KDYŽ CHCE ZÁKAZNÍK NÍZKÉ CENY, NEMŮŽE ČEKAT VELKOU KVALITU nabízí úžasné zboží za úžasně nízké ceny.“ byste slyšeli „Naše výrobky nejsou možná nejlevnější, ale cena odráží kvalitu. Dbáme také na životní prostředí a vážíme si naší pracovní síly.“

Místo „Naše banka CESTA DO PEKLA vám půjčí na všechno: na luxusní dovolenou, zbytečné dárky, elektřinu, jídlo… za výhodných 30 procent. Spořit a rozumně hospodařit je zastaralé.“ byste slyšeli „Dluhy jedí s člověkem z jednoho talíře. Kupujte si jen to, co opravdu potřebujete, a tehdy, když na to máte.“

A tak dále, a tak dále…