„Jsou témata, která není zapotřebí dlouze rozvíjet.
Jsou nápady, které se prolínají rubrikami i částmi našeho života.
Jsou myšlenky, které nemusí otřást světem, přesto vás inspirují.
Jsou zkušenosti druhých, které pomáhají otevřít vaše vlastní oči.“
Ať se vás následující zamyšlení nad životem či tchaj-ťi „dotknou“ v tom dobrém slova smyslu.
Cvičit dovednosti je jako studovat učebnice (literaturu faktu). Cvičit sestavy je jako psát „krásnou“ literaturu. Nakolik krásná skutečně bude, záleží na tom, jak obratně umíme skládat písmena a slova a jak umíme „vyprávět příběh“. 🙂 . Je smysluplnější tvořit nejprve krátké texty, které dávají smysl, než rychle sepsat škvár, který není ke čtení.
Přeji všem tvořivé psaní ve všech stránkách života!
Uvolnění
Čím dál tím více si uvědomuji, že klíčovým slovem dnešní doby je UVOLNĚNÍ, tedy povolení, nebojování, odevzdání se, důvěřování, přirozené setrvání či plutí, zklidnění, či jakými všemi slovy můžeme tento aspekt pojmenovat.
- Jsme-li unavení, pomáhá se uvolnit.
- Když nás něco bolí, pomáhá se uvolnit.
- Když cítíme fyzický diskomfort, pomáhá se uvolnit.
- Při psychickém vyčerpání, pomáhá se uvolnit.
- Když máme s někým napjaté vztahy, pomáhá se uvolnit.
- Cloumají-li s námi emoce, pomáhá se uvolnit.
- Řešíme-li „neřešitelný“ problém, pomáhá se uvolnit.
- Když nevíme, co máme dělat, pomáhá se uvolnit.
V jakékoliv nekomfortní životní situace, vždy pomáhá, když se UVOLNÍME. „Trénovat“ uvolnění má smysl, protože teprve po uvolnění, může následovat změna…
Neustále něco odchází… když se za tím se smutkem díváme, možná si nevšimneme, že také neustále něco nového přichází 🙂 … vlastně už to tady je … třeba DNEŠNÍ DEN… a jak zpívá Oldřich Nový alias Kristián…
„Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít…
jen klid svůj tichý mít, víc po ničem netoužit…“
Programování k nemoci, úrazu, stáří, bezmoci…
Při sledování vlastních myšlenek a slov jsem si uvědomila, jak lidé do sebe či do druhých bezděčně (a často v dobré víře) vkládají destruktivní programy, které produkují strach. Ten posléze může vést k nehodám, nemocím, bezmoci a „vyrobenému“ stáří. Nejnáchylnější k programování jsou děti a starší lidé.
Není výjimkou slyšet, jak (většinou) maminky na dítě opakovaně křičí: „Nechoď/nelez tam nebo spadneš“, „Polož to, řízneš se“, „Neběhej tak rychle, upadneš“, „Nezakopni“… Určitá míra „regulace“ je jistě na místě, ale je lepší dítě nechat pod kontrolou situaci vyzkoušet a například mu ukázat, jak moc hřeje oheň nebo kamna, než na něj pokřikovat: „Pozor, ať se nespálíš.“ Dítě si pak nese do života program, že život není bezpečný a do nových věcí je lepší se nepouštět. Ztrácí přirozenou zvídavost a stává se pasivním a příliš opatrným.
Neméně škody nadělají podobné poznámky u starších lidí. Pokud svým příbuzným s několika křížky budete opakovat, že to a to už by radši neměli dělat, výsledkem bude nejistota a strach. A pravděpodobnost nehody a zhoršení fyzického (potažmo duševního) stavu se díky naprogramovaným vnitřním vzorům vytvářejícím strach a pasivitu rapidně zvyšuje. Nejsou-li k tomu závažné důvody, nemá smysl pronášet: „Tam bys už radši neměla lézt, ať nespadneš.“ „Nenos to.“ „Jezdit na hory ve tvém věku je nerozum.“. A to třeba jenom proto, že vy máte strach, aby se jim něco nestalo (možná je lepší zpracovat si vlastní bloky a programy a nechat je žít). Mnohem prospěšnější je v jejich aktivitách podporovat a v případě potřeby je motivovat a navracet do stavu zdraví.
Můj otec ještě v 85 letech pořád někam lezl, neustále někam padal a s výjimkou pár modřin či škrábanců se mu nic nestalo, protože byl prostě na padání zvyklý. Znám řadu starších stejně čilých lidí, kteří v osmdesáti či devadesáti podporováni rodinou normálně fungují (a mám naštěstí pocit, že jich je stále více). Jak ale dopadne zdravá sedmdesátiletá žena, která se preventivně stěhuje z domu, protože tam jsou schody a ona je přesvědčená, že za pár let už je nevyleze, ba že se vyššího věku snad ani nedožije. Asi podobně jako má tchýně, která se už v sedmdesáti připravovala na to, jak bude sedět v koutku „jako naše babi“. A taky seděla a věřte, že jí to hodně štvalo. A přitom žádnou závažnou nemocí netrpěla. Nebo jak se cítí lidé, do kterých rodina „hučí svá naučená moudra“, dokud se jejich předpověď nevyplní a pak je v jejich strachu ještě utvrzují: „Já jsem ti to říkal!“.
Jak dokládají vědci i mystikové, náš život „jede“ podle programu. Tudíž je lepší si vybrat ten kvalitní, aneb jak říká Jirka Ledvinka: „Když to tak chcete!“
Přeji vám kvalitní programování a pěkný den 🙂
Srovnávání s druhými…
„Civilizovaná“ společnost v nás trvale vytváří vnitřní tlak, protože nás neustále nutí uvažovat v rovině srovnávání. Srovnávání však vytváří soutěživost a ničí spolupráci. Srovnáváním se „obrušuje“ naše originalita a individuální přínos, který bychom společnosti mohli přinést, kdybychom nechtěli být jako ti druzí (v naších očích úspěšnější, rozuměno na první/povrchnější pohled bohatší, úspěšnější, zdravější, nezávislejší, spokojenější…). Navíc se podle Christiny von Dreien pokaždé, když se s někým srovnáváme, snižují naše vibrace. Proto je nejlepší nechat se inspirovat okolím, ale „srovnávat se“ sám se sebou a věřit svému zdravému selskému rozumu a vlastní intuici.
Hezký den všem 🙂
Proč cvičíme tchaj-ťi?!
Tchaj-ťi čchüan cvičíme z různých důvodů. Chceme být například zdravější, pružnější a uvolněnější, chceme obnovit rovnováhu těla a mysli, potřebujeme se zbavit nashromážděného stresu, usilujeme o kultivaci všech našich složek, rádi bychom se něco nového a užitečného naučili, potřebujeme získat vnitřní sílu a schopnost (u)bránit se „škodlivým vlivům“, chceme nalézt smysl svého směřování v životě…
Nebo také můžeme zkusit odstranit všechno to, co chceme a nechceme, a rozplynout se v samotné radosti z pohybu, objevování dokonalosti těla a sami sebe. Můžeme si více užívat cestu a nesměřovat své myšlenky k nějakému vytčenému cíli, protože cíl je v dálce. A my jsme zde… v přítomnosti. Jen tak se nám může podařit zachytit to, co je skryto uvnitř v podstatě tchaj-ťi.
Zkuste se dnes při cvičení ponořit hlouběji než obvykle. Držím palce, ať se vám to podaří!
Před časem mě napadlo, že v okamžiku, kdy dojdeme k nějakému poznání, něco pochopíme, jinak uchopíme, posuneme se, zažijeme svůj „aha“ moment… dostáváme se na velmi tenký led a měli bychom si dát pozor, abychom dosažený poznatek či úroveň vědomí nebrali za dogma/pravdu, protože nám zbývá stále hodně, co můžeme objevovat.
Tedy: radujme se z poznání, ale neberme se příliš vážně 🙂
Vesmír/bůh/univerzální energie/vědomí/zdroj… je jako milující rodič, který se nám snaží splnit, nač si jen pomyslíme. Měli bychom si proto pečlivě hlídat všechno, co vpouštíme do své mysli. Protože to se nám do puntíku splní.
Žák chodil po světě a hledal mistra. Nacházel spoustu učitelů, ale cítil, že žádný z nich není skutečným mistrem, před kterým by se mohl poklonit a s úctou k němu vzhlížet. Plynuly roky a on se stále marně rozhlížel a pátral. Jednoho dne potkal starce a dal se s ním do řeči.
„Proč hledáš mistra?“ ptal se stařec žáka.
„Potřebuji, aby někdo vedl mé kroky, říkal mi, co je správné a v čem se mýlím,“ odpověděl žák.
„Mistr byl po celou dobu s tebou. Jen jsi ho neviděl.“
Poté mu podal zrcadlo a řekl: „Podívej se! Tohle je tvůj mistr, který tě vede po celý život.“
Promiň
Klíčem k bezbolestnému růstu je pokora, při níž nejde o nic jiného nežli o pouhé odhození pýchy a předstírání a namísto toho přijetí omylnosti jako normální lidské vlastnosti, kterou mají všichni. Nižší mysl vidí vztahy jakou soutěž. Vyšší mysl jako spolupráci. Jednoduché „promiň“ dokáže bezbolestně uhasit většinu požárů. Chceme-li procházet životem vítězně, musíme se vzdát posedlého sledování, „kdo má pravdu“ a „kdo za co může“. Laskavost je daleko mocnější než bojovnost. Je lépe uspět, než „vyhrát“.
Zdroj: Vzestup po úrovních vědomí – David R. Hawkins
