Přímý meč „ťien“

„Ť  ien“ (jian) je obousečný přímý meč (tj. meč s dvojitým ostřím), který se v Číně používá posledních dva a půl tisíce let. První čínské zdroje, které ťien zmiňují, pochází ze 7. století před naším letopočtem z období Jara a podzimu*; k jednomu z nejstarších exemplářů patří meč krále Kou-ťiena (Goujiana).

Ostří historických jednoručních mečů měří 45 až 80 centimetrů (17,7 až 31,5 palců). Meč se 70centimetrovou (28palcovou) čepelí váží v průměru od 700 do 900 gramů (1,5 až 2 libry). Vyskytují se také větší obouruční meče, které se používají při tréninku v mnoha stylech čínského bojového umění.

V čínské lidové kultuře se o meči mluví jako o „džentlmenu mezi zbraněmi“ a je považován za jednu ze čtyř hlavních zbraní společně s tyčí/holí – kun (gun), kopím – čchiang (qiang) a šavlí – tao (dao).

* Období Jara a podzimu trvalo od roku 770 do roku 476 př. n. l. a jeho výrazným rysem byl vznik poloautonomních feudálních států. Šlechta, která dostala tituly a půdu za to, že pomáhala založit dynastii Čou, získala moc a nezávislost. Ze šlechtických rodin vzniklo pět nových dynastií: Čchi, Čchin, Sung, Ťin a Čchu (zdroj: Taoismus – Eva Wong).

Více v článcích:
Kou-ťienův meč nalezen po 2000 letech ostrý a bez ztráty lesku
Zbraně v tchaj-ťi čchüan

Části meče

1. Jílec

Jílec, resp. záštita (tj. příčka nad palcem a ukazováčkem), chrání ruku před ostřím protivníka. Tvarem záštita připomíná krátká křídla, která směřují dopředu nebo dozadu. Jen zřídka mívají přímé meče záštitu ve tvaru kotouče, jako tomu bývá u šavle.

Rukojeť za záštitou slouží pro uchopení oběma rukama nebo jednou rukou společně se dvěma či třemi prsty druhé ruky. Existoval také obouruční meč šuang-šou ťien (shuangshou jian) dosahující délky až 1,6 metrů (65 palců), ale nebyl tak běžný jako meč jednoruční. Delší obouruční rukojeť mohla sloužit v případě potřeby jako páka uzamykající paži protivníka. Držadla jsou zpravidla z rýhovaného dřeva nebo jsou pokryta kůží z rejnoka, menší část je omotána provazem.

Rukojeť bývala většinou pro vyvážení zakončena hlavicí/hruškou, aby bojovníkovi nevyklouzla z ruky, pokud by uvolnil sevření, a také, aby mohl udeřit nebo uvěznit protivníka, pokud by to situace vyžadovala, např. při technikách „stažení/ústupu“. Hlavice byla v minulosti vyklepána na ostří, čímž drželo ostří, záštita, rukověť a hlavice pohromadě jako jednolitý kus. Většina ťianů z posledních staletí je opatřena závitem na rukojeti, do kterého se hlavice nebo její matice našroubují.

Někdy je k rukojeti připevněn také střapec/řemínek. Během období dynastie Ming (Ming) se obvykle střapce protahovaly děrovanou hlavicí (pozn.: lze si ji představit jako kovovou krajku), za dynastie Čching (Qing) dírou v samotné rukojeti, moderní meče obvykle mají střapec připevněný za ouško na konci hlavice.

V historii sloužily střapce pravděpodobně jako lanka, která zajišťovala tomu, kdo držel meč, aby o něj nepřišel v boji.

Existují formy cvičení s mečem, které střapec využívají jako nedílnou součást šermířského stylu (někdy se jimi útočí), zatímco jiné školy se bez něj obejdou. Pohyb střapce mohl sloužit k odvedení pozornosti protivníka a některé školy tvrdí, že do střapců bývaly vpleteny kovové drátky nebo tenké hedvábné nitě, které při šlehnutí přes obličej zhoršily zrak a způsobily krvácení. V současné době slouží střapec především jako ozdoba.

2. Ostří/čepel

Ostří samotné je zpravidla rozděleno na tři části, které se využívají při různých útočných a obranných technikách. Hrot/špička čepele − ťien-feng (jianfeng) – slouží k bodnutí, seknutí a rychlému, nárazovému říznutí. Pro ťien-feng je charakteristické, že se hladce stáčí do špičky, i když v období Ming se používaly meče s ostře seříznutou špičkou. Některé staré meče mají hrot zakulacený, pravděpodobně v důsledku opotřebení.

Střední část čepele (neboli střední ostří) − čung-žen (zhongren) − je určena pro různé útočné a obranné postupy: seknutí, (táhlé) říznutí a odražení. Část meče, která je nejblíže záštitě, se nazývá ťien-ken (jiangen) neboli kořen čepele a používá se zejména k obraně; u některých mečů z pozdějšího období je čepel těsně pod záštitou vytvarována do neostrého rikasa/paty (pozn.: jde o tupou část meče těsně pod záštitou).

Části ostří nebývají stejně dlouhé, špička měří pouze 7,5 nebo 10 centimetrů (tři nebo čtyři palce).

Čepel meče se zpravidla po délce nepatrně zužuje (špička meče je užší než jeho pata), ale ostří často znatelně ubývá na tloušťce (zplošťuje se), jeho síla poblíž špičky je pouze poloviční ve srovnání s oblastí v blízkosti rukojeti. Meče jsou také různě ostré po délce − směrem ke špičce nabývají na ostrosti − což zpravidla odpovídá třem částem čepele. V průřezu má čepel tvar zploštělého diamantu s viditelným středovým hřbetem/žebrem, jindy je ve tvaru čočky (resp. oka); staré bronzové ťieny měly někdy tvar šestihranu.

Materiály

Ťieny se původně vyráběly z bronzu, později s rozvojem zpracování kovů z oceli. Existují meče, snad obřadní, které jsou vytesány/vyrobeny z jednoho kusu nefritu.

Čepele tradičních ťienů se zpravidla vyrábějí v provedení san-mej (sanmei), tj. ze tří plátů (tzv. sendvičová čepel), kdy je vnitřek z tvrdé oceli vložen mezi dva pláty měkčího kovu. Střední plát nepatrně vyčnívá z kovových plátů, které ho obalují, což vytváří velmi ostrou hranu, kdy pružný krunýř chrání křehký střed. Některé meče byly vyrobeny z pěti plátů, v provedení označovaném jako wu-mej (wumei), kdy se ve středovém hřbetu přidávaly dva měkké pláty navíc. Meče z bronzu se často vyráběly podobným způsobem: v tomto případě se používala na výrobu odolného jádra slitina s vysokým obsahem mědi, zatímco ostrou hranu tvořila slitina s vysokým obsahem cínu navařená na zbytek čepele.

Čínští mečíři se zasloužili o technologie kování, které se rozšířily do Koreji a do Japonska a umožnily místním kovářům vyrábět zbraně, jakými jsou např. katany.

Ke zmíněným technologiím patří ohýbání/skládání, vkládání slitin, zpevňování hran. I když jsou Japonci více ovlivněni různými podobami čínské šavle tao (dao), tj. mečem s jedním ostřím, rané japonské meče zvané ken často vychází právě z ťienů. Korejskou verzí ťienu je geom nebo gum, který se často podobá meči z období dynastie Ming, např. má děrovanou hlavici a špičku s ostře seříznutými okraji (tj. hranatým ostřím).

Ve školách bojových umění se používají při tréninku dřevěné meče, takže většina současných studentů se poprvé seznámí s ťienem právě v této podobě. V některých náboženských taoistických sektách nabyly tyto dřevěné cvičební meče ezoterického rituálního významu, někteří tvrdí, že symbolizují disciplínu plně vyškoleného, hotového studenta.

Dnešní meče určené pro trénink studentů čínských bojových umění ve světě jsou často kované (tvarované za pomoci zahřívání a kladiva) a ve většině případů vyrobené pomocí tradičních metod. Kvalita a historická přesnost těchto mečů se značně liší. Současné meče mohou být někdy vydávány za starožitnosti, které svým uměle navozeným stářím mají připomínat historické ťieny; jsou určeny turistům a sběratelům, kteří je nerozeznají od skutečných starodávných mečů.

Historické využití

První ťieny používané v Číně byly jen o trošku větší než bronzové oboustranné dýky určené především pro boj zblízka v uzavřených, přeplněných prostorách, např. v malých městech, kde nebylo praktické používat kopí a tyče. Tou dobou měly meče různou délku, současné délky dosáhly kolem roku 500 př. n. l. I když existují v různých obdobích výrazné rozdíly v délce, vyváženosti a váze mečů, vždy měl být ťien především multifunkční řeznou a bodnou zbraní schopnou jak bodnout, tak přesně říznout či seknout, nikoli zbraní umožňující jen jednu formu použití.

Přestože se mnoho sestav a šermířských škol liší, hlavní účel a použití ťienu zůstaly zachovány.

Japonské umění seku tameshigiri

Bojovníci se v minulosti zapojovali do tzv. š‘-čan (shizhan), testování řezů/seků, v nichž si ověřovali své dovednosti na cílech nazývaných cchao-žen (caoren) neboli „mužích z trávy“, které byly vyrobeny z bambusu, rýžové slámy nebo mladých stromků. Tato praktika se podobala japonskému umění testovacího seku známému jako tameshigiri, ale nebyla nikdy formalizována do takové míry jako v Japonsku.

V současné době ťien stále používá řada čínských bojových umění (například tchaj-ťi čchüan) a jejich studenti s ním v hojné míře trénují; mnoho z nich považuje výborné ovládání technik s mečem za nejvyšší formu fyzických bojových dovedností (kung-fu). Většina mečů má dnes podobu pružných ťienů pro tchaj-ťi a wu-šu a jsou používané zejména k obřadním účelům, nikoli ke skutečnému boji.

Mezi slavné sestavy s mečem patří San Cchaj Ťien (San Cai Jian 三才劍) and Kchun Wu Ťien (Kun Wu Jian 崑吾劍). Krásnou sestavu má samozřejmě styl Čchen 😉 (Čchen tchaj-ťi meč v podání mistra Ču Tchien-cchaje).

Zdroj: Internal Pugilism Thailand, Wikipedia, Čínské chladné zbraně (Cold Steel)
Foto: Jaroslav Česenek (1–4), redakce (5)

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás