Rozhovor s mistrem wu-šu Čaj Chung Jinem

Mistr wu-šu (wushu), Čaj Chung Jin (Zhai Hong Yin), vyučuje čínské bojové umění v Praze. Narodil se v prosinci 1935 v severní Číně, v provincii Ťi-lin (Jilin). Kung-fu se věnuje již od dětství a ovládá více než 40 sestav. Bojové umění ho dovedlo i k zájmu o čínskou tradiční medicínu a filozofii. Podle něj nelze bez taoistické filozofie a hlavně bez knihy I-ťing správně pochopit vyšší formy bojových umění. Cvičení na úrovni, jaké již mistr dosáhl, mu umožňuje prohloubit chápání starých filozofických textů.
 
Mistrovo povídání bylo velmi zajímavé a záživné a jeho vyprávění znělo jako scénář dobrého kung-fu filmu. Věříme tedy, že se dozvíte mnoho zajímavých věcí, a pokud jste ještě wu-šu (wushu) nezkusili, třeba vás tento článek navnadí a vydáte se zrovna za mistrem Čajem (Zhaiem) a stanete se jeho žákem.

 
V kolika letech jste se začal učit kung-fu a co vás k tomu vedlo?
 
Ve 12 letech. Začalo to tím, že jsem se přestěhoval a mnoho kluků, kteří byli starší než já, mě bilo, protože jsem byl nový. Ubližovali mi a já jsem se často vracel s brekem domů. Když to viděl můj dědeček, říkal, že pokud chci, aby mě netrýznili, mám se naučit wu-šu a pak se prý nebudu ničeho bát. Když mě dědeček něco z wu-šu naučil, ostatní děti to neuměly, spíše jen blbly a já jsem je pak snadno přepral i s tím málem, co mě naučil.

Uměl jsem toho málo, protože tu byly problémy. V té době bylo bojové umění zakázané. Mohl jsem se tomu věnovat jen základně, abych se ubránil vrstevníkům. V 15 letech jsem se přesunul kvůli studiu průmyslového oboru a začal jsem se kung-fu věnovat více. Zase jsem tam byl ale nejmladší. Opět po mně šli starší a ubližovali mi. Pamatoval jsem si ale, co řekl dědeček: „Když člověk umí trochu bojovat, nemusí se bát.“
 
 
A jací byli mistři, kteří vás učili?
 
Za každou cenu jsem se tam snažil najít mistra, učitele, který by mě učil. V roce 1953 jsem se přesunul do Chu-lu-tao (Huludao). A tam jsem pracoval ve strojírenství a setkal jsem se s mistrem ze Šan-tungu (Shandongu). Nejprve mě nechtěl učit, ale potom, co viděl mé úsilí, mě učit začal. Učil mě základní sestavy Šao-linu (Shaolinu), ale po nějaké době už neměl moc času, aby se mi věnoval. Lidí, kteří se věnovali wu-šu, bylo málo a ani si v té době nedovolili moc vyučovat. Vynaložil jsem tedy velké úsilí, abych našel jiného mistra.
 
Jednoho dne jel z Cchang-čou (Cangzhou) do Chu-lu-tao (Huludao) mistr a já jsem se s ním setkal. Jmenoval se Su Ťin Čch‘ (Su Jin Chi). Od něj jsem se naučil další sestavy, Šao-lin (Shaolin), Tchung-pej (Tongbei) a sestavu se šavlí. Bohužel tento mistr později odešel pracovat jinam, takže jsem musel cvičit sám. Vždy jsem šel na okraj města, aby mě nikdo neviděl, a každý den jsem cvičil.
 
Později jsem se seznámil s jedním starým mužem, který mě často pozoroval při cvičení. Jednoho dne mě poprosil, zda bych ho mohl něco naučit. Já jsem souhlasil a naučil jsem ho jednu sestavu. Ten muž se vše velmi rychle naučil a řekl, že umí také jednu sestavu, a že když se mi bude líbit, naučí mě ji. Když mi ji předvedl, padl jsem k zemi a klaněl se mu. Uvědomil jsem si v ten moment, že je to opravdu velký mistr. Naučil jsem se od něj čchi-kung (qigong), pa-kua-čang (baguazhang) a taoistická cvičení.

Mistr mi říkal, že principy taoismu pochopím, až dospěji do určité úrovně cvičení, po 20 letech, pokud budu cvičit pořádně.

Učil mě, ale nikdy mi neprozradil své jméno. Kdybych ho chtěl najít, nikdy by se mi to nepovedlo. Když jsem se ho ptal, jak ho najdu, říkal, že si mě sám najde, když ho budu potřebovat. Když jsem cvičil, opravdu si mě vždy sám našel, když jsem například cvičil v parku. Nikdy mi ani neřekl, kde bydlí. Ptal jsem se ho, jak ho najdu a on říkal, že ho hledat nemusím, že stačí, když budu cvičit. Vysvětlil mi principy taoismu, ale já jsem tomu v té době nerozuměl. On říkal, že tomu ani rozumět nemohu, protože jsem nedospěl do určité úrovně cvičení. Ptal jsem se, jak ho najdu, až se do té úrovně dostanu, a on řekl, že to po 20 letech pochopím, když budu pořádně cvičit. Důvěřoval jsem mu a tvrdě jsem na sobě pracoval.
 
Po 20 letech jsem se opravdu dopracoval k nějakým pocitům, ale stále jsem tomu nerozuměl. Až po 30 letech jsem to pochopil. Je to tak, že když člověk vedle sebe nemá stále mistra, jde mu učení pomalu. Je ale možné se k tomu dopracovat. Nepochopil jsem sice vše, ale pochopil jsem mnoho.

Když má člověk mistra, dopracuje se k tomu tak za 10 let, ale to je minimum. Není možné to urychlit. To platí i u šaolinského stylu, ale je to rychlejší. Po 3 letech se člověk dostane na určitou úroveň a po 10 na ještě vyšší. U tchaj-ťi (taiji) je ale potřeba cvičit tak 10 let.
 
Spousty lidí si myslí, že se k něčemu dopracovali po roce nebo dvou, ale to není možné. Nejrychleji se dosahují výsledky v čínském zápase. To je něco jako judo. Dříve jsem vyučoval tchaj-ťi (taiji) a lidé se dlouho nemohli dopracovat k žádným pokrokům. Ovšem v čínském zápase mají už po roce veliké výsledky. Za rok jsou už schopni bojovat s kýmkoliv a přeprat ho.

Čím déle člověk cvičí, je lepší a zvyšuje si schopnosti. Když člověk Šao-lin (Shaolin) necvičí více než 3 roky, tak by se neměl rozhodně pouštět do sporu. Aby byl člověk opravdu dobrý, je potřeba tak 10 let. Po 10 letech člověk jednotlivé pohyby pořádně vypiluje. Tchaj-ťi (taiji) necvičí jen tělo, ale také energii a ducha. Těch 10 let stačí na základy, aby člověk dospěl v práci s energií a duchem.

Historky o schopnostech taoistických mistrů jsou založené na pravdě, ale v tomto světě je těžké narazit na opravdového mistra.

Kolují různé historky o schopnostech taoistických mistrů, kteří uměli lecjaké věci, ale nejsou to jen historky. Je to opravdu založené na pravdě, i když tomu mnozí nevěří. Když se s tím člověk nesetká a nevidí to na vlastní oči, nevěří tomu. Je těžké tomu uvěřit, když se sami nedopracujete do takových úrovní. V tomto světě je celkově těžké narazit na opravdového mistra. Praví mistři nechtějí, aby o nich někdo věděl, a nepředvádí své schopnosti, aby to všichni viděli. Když například mistři vypráví něco hlubokomyslného, předávají to jen svým osobním žákům.

Proč stát se dobrým v bojovém umění, speciálně ve vnitřních stylech trvá dlouho? Jedná se přece o naše tělo, naši mysl a naše schopnosti, člověk by měl nějak automaticky vědět, jak se pohybovat, jak vést sílu apod. Již z podstaty věci by to pro něj mělo být přirozené. Není to tak?

Wu-šu (wushu) zabírá dva základní pojmy – konstituci a celkové zlepšení kvalit člověka. Zlepšení našich schopností a naučení se dovedností zároveň. Kdyby se člověk učil sestavy jen kvůli pohybům a nezlepšoval si schopnosti, nemohl by dobře cvičit. To, že se člověk umí rychle pohybovat, nestačí. Musejí být zapojeny i orgány. Musí být zdravé a v pohybu.

Sestavy v čínském wu-šu (wushu) jsou sestaveny tak, aby dokázaly zlepšit stav těla fyzicky, ale i vnitřně tím, že zprůchodní energetické dráhy a posílí vnitřní orgány. Trvá to dlouho a není možné se k tomu dopracovat hned. Pokud není člověk schopen dokázat složitější pohyby, je to tím, že mu nestačí jeho schopnosti.

Například ne každý může hrát dobře fotbal a pohybovat se rychle jako fotbalisté. Wu-šu (wushu) je mnohem složitější systém než fotbal. Než si člověk vytrénuje základní dovednosti, trvá to přibližně 3 roky. Ale až tak po 10 letech může říci, že se dopracoval ke kung-fu. U vnitřních stylů tchaj-ťi (taiji) je to ještě složitější, protože tam se pracuje s propojením ducha, mysli a energie.

Člověk by se měl dopracovat k „malému nebeskému okruhu“, zprůchodnit „12 řádných drah“, „8 zvláštních drah“ a „okruh v rámci 5 prvků“.

Lidé se snaží o to, aby si zvýšili energii v těle co nejvíce a ta se automaticky proměnila v sílu. Jde se na to přes energii více než přes svaly. A jakmile člověk posílí šlachy, kosti a zlepší stav orgánů, má potom velkou sílu. Přirozeně člověk v těchto orgánech energii má, ale pokud chce mít lepší schopnosti, musí na tom pracovat, aby měly jeho orgány větší sílu a více energie.

Člověk by se měl dopracovat k „malému nebeskému okruhu“, zprůchodnit „12 řádných drah“, „8 zvláštních drah“ a „okruh v rámci 5 prvků“. V těle to tak funguje přirozeně, ale když člověk cvičí, tak se energie zesílí.

Teprve potom má duch velkou sílu. Pak je člověk schopen myslí vést energii tak, jak potřebuje. Tomu se říká propojení ducha, mysli a energie. Když člověk používá techniky v boji, vede energii duchem, jak na to pomyslí. Takže energie proudí tam, kam potřebuje.

A kde se vezme vnitřní síla?

Teprve tehdy, když se nám podaří zprůchodnit a sjednotit „12 řádných drah“ a „8 zvláštních drah“. Jakmile člověk vede úder, energie mu proudí po drahách, a tím se zvýší síla potřebná k úderu. Pokud by člověk neměl sílu v orgánech, nikdy by takovou sílu nevyvinul. Jakmile člověk nashromáždí sílu v orgánech, musí cvičit statické cvičení, aby měl i jeho duch sílu. Říká se:

„Duch je dítě energie a energie (čchi; qi; 氣) je matkou ducha.“

Ze začátku člověk nashromažďuje co nejvíce energie a potom má díky ní sílu duch. Ale když už má potom duch opravdu velkou sílu, začne ovládat energii a stav se převrátí. Energie ho začne poslouchat.

K posílení ducha patří i meditace. Meditujete také?

Dokud člověk nezprůchodní meridiány, neměl by meditovat. Po jejich zprůchodnění je nutné meditovat. Pokud se podaří všechny dráhy propojit, medituje člověk podle potřeby. V taoismu se k meditaci přistupuje tak, že když chce člověk začít meditovat, tak musí mít otevřený „malý nebeský okruh“.

Taoismus je rozdělen na cvičení v klidu a v pohybu. V dynamickém cvičení se učí různé sestavy a sekvence pohybu, trénuje se hlavně síla a energie. Pracuje se hlavně s kostmi a šlachami. Statické cvičení se provádí ve stoje, sedě či vleže. Pokud člověk stojí v pozici sloupu (čan-čuang/zhanzhuang) nebo v lotosové pozici, trénuje ducha. Člověk se musí nejprve naučit cvičení v pohybu, aby si otevřel dráhy a proudila všude energie. Až potom může přistoupit k meditaci.

Při cvičení v pohybu se tělo pohybuje a duch je v klidu. Při statickém cvičení trénujeme v mysli, duchovně a tělo je v klidu.

 

Při cvičení v pohybu (tung-kung/donggong) se tělo pohybuje a duch je naprosto v klidu. Při statickém cvičení (ťing-kung/jinggong) trénujeme v mysli, duchovně a tělo je v klidu. Když cvičíme cvičení v pohybu, energii vedeme pohybem, ale při cvičení v klidu ji vedeme duchem. Narážíme tedy na taoistickou poučku: „V pohybu je klid a v klidu je pohyb.“

Říkám to, protože narážím na to, jak se maluje monáda, jin a jang, kde se tyto dvě energie vzájemně proměňují. Jin a jang se musí spojit a pak se mluví teprve o tom, že bylo dosaženo stavu tchaj-ťi (taiji). Propojení jsou i pohyb a klid. Pohyb a klid se propojí, jin a jang splyne a je dosaženo tchaj-ťi. Tchaj-ťi je proto hodně komplikovaný systém.

A jak vznikla monáda?

Staří taoisté se k tomu dopracovali vlastním cvičením a vjemy na základě svých zkušeností. Všechny taoistické principy vycházejí z jejich výsledků cvičení a vnímání energie vesmíru a přírody. Proto taoistické cvičení tchaj-ťi (taiji) vede pohyby po obloucích či kruzích a pracuje s tvarem koule. Ale už jsou mezi námi lidé, kteří se k vjemům energie souvisejícími s principy monády dopracovali.

Říkal jste, že váš dědeček ovládal bojové umění. Jak dlouho už je kung-fu ve vaší rodině? Kolikátá jste generace?

Dědeček a předchozí generace, ti všichni byli spojeni s bojovým uměním, ale do jaké generace, to nemohu říci, to netuším. Akorát můj tatínek nedělal wu-šu (wushu), pak až zase já.

Marta Kratochvílová (Mei)

Zdroj:
AsianStyle.cz (webové stránky zaměřené na asijskou kulturu)

Děkujeme autorce, že umožnila zveřejnění rozhovoru v časopise Vnitřní síla