Strach jako cesta
J en dvě věci nám brání ve spojení se sebou samým: závislosti a strach. Závislosti jsou obecně všechny automatismy, programy našeho jednání a myšlení. Čím silnější je program, podle kterého jednáme, tím méně je přítomna vědomá pozornost a tím méně jsme ve spojení se sebou samým.
A co strach? Strach je vždy strachem z poznání sebe sama. Strach vzniká ve chvílích, kdy mysl nemá na nějakou situaci vytvořený program a ocitá se tak v prázdném prostoru vědomé přítomnosti. Strachem si zakrýváme tuto prázdnotu a blokujeme si zkušenost vědomého prožívání.
Strach je ale naštěstí i největší možnost, jak vstoupit právě do proudu Vědomí. Jak? Ne překonáním strachu, ale jeho prožíváním. Pokud od strachu přestaneme utíkat, zjistíme, že je tím nejsilnějším pomocníkem v sebepoznání. Pokud přestaneme od strachu utíkat do mentálních nebo fyzických činností a místo toho přijmeme strach jako svého pomocníka, máme napůl vyhráno. Nesmíme si ale strach zhmotňovat obavami. Musíme ho prožít jako čistý pocit, jako beztvarý vjem přítomný všude v našem těle i mysli. Pokud místo hledání příčiny nebo řešení dáme strachu volný průběh, otevřeme se mu a v podstatě se strachem splyneme, zažijeme překvapení.
Obecně se dá říct, že pokud v jakoukoliv chvíli života necítíme strach, jsme právě v nějakém svém automatismu. A pokud z tohoto programu chceme vystoupit, musíme jít vždy cestou strachu, strachu z neznámého a nového. Automatismy si vytváříme i v meditaci, i tam si vyšlapáváme pohodlné cestičky, které nás vždy dovedou na známá a příjemná místa. Žádný naučený program nás ale neposune dopředu, je to cestička vyšlapaná v kruhu a dovede nás zase jen tam, odkud jsme vyšli.
Skutečná meditace ale není příjemnou procházkou po známých místech. Skutečná meditace je cestou do neznáma, vstupem do stále intenzivnějšího prázdna, ve kterém se rozpadají všechny jistoty, ve kterém se rozpouští i poslední zbytek osobního, ve kterém zůstáváme nazí a bezbranní uprostřed strachu a tmy.
Ondřej Stehlík
Ondřej Stehlík se více než čtvrt století věnuje meditační praxi a píše o tom, co sám prožil a co se mu osvědčilo. Inspiraci čerpal během let z desítek knih a přednášek zejména soudobých autorů. Nejvíce si váží těch, kteří se za mistry nebo učitele nepovažovali a přesto inspirovali druhé, aby se vydali vlastní cestou. Snad proto, že být na vlastní cestě vždy považoval za důležitější než někoho slepě následovat.
Od roku 2012 studuje také bojové umění Čchen tchaj-ťi čchüan (Chen taijiquan) a umění práce s dechem – čchi-kung (qigong).
