Taoista Čang San-feng (Souboj ptáka s hadem)

Z  áhadný taoista Čang San-feng se objevuje v historických záznamech za dob na konci dynastie Jižních Sungů (1127−1279). Narodil se v I-čou v Liao-tung. Původně se jmenoval Čang Čchüan-i či Ťün-š´. Od dětství se vzdělával v konfuciánské učenosti a v roce 1260 s poctami složil císařské zkoušky. Díky tomu navštívil i Peking (tehdy Jen-ťing) a stal se tam slavným pro svůj literární talent. Na základě absolventského úspěchu byl pak jmenován úředníkem v Čung-šan.

Vedle úřednické práce se často vypravoval do hor Ke-chung, centra taoismu, kde se začal vážně zabývat taoistickým učením. Jak šel čas, postavil si chatrč v horách Wu-tang v provincii Chu-pej, kde se věnoval pěstování taa a získal taoistické jméno San-feng (Tři vrcholy, ale objevuje se i verze Trojí bohatství).

Vypráví se, že byl mistrem několika stylů pocházejících z šaolinské tradice bojových umění, jako byl styl draka, tygra, leoparda a hada.

O tom, že taoista Čang San-feng stál u zrodu vnitřních škol (nej-ťia čchüan) se zmiňuje slavný myslitel a historik raného období dynatie Čching, Chuang Cung-si (1610−1695) v Příběhu o Wang Čeng-nan ve sbírce Nan-lej. Bojovou školu šao-lin čchüan považuje za vnější bojovou školu a proti ní staví vnitřní bojové školy, principem vycházející z neutralizace dynamické síly a proměn v zápase. Syn učence Chuang Paj-ťia ve své knize Techniky vnitřních škol (Nej-ťia čchüan-fa) říká, že to byl právě Čang San-feng, který na základě znalosti šaolinských technik tyto reformoval a vytvořil vnitřní školu.

Existenci taoisty Čang San-fenga z hor Wu-tang potvrzuje i článek z novin prefektury Ning-po a nakonec i metuzalém tchaj-ťi čchüan, mistr Wu Tchu-nan, bral existenci taoisty jako historickou, i když ji posunul do dynastie Jüan (1280−1368).

Až velmi pozdní ústní tradice poloviny 19. století udělala z Čang San-fenga zakladatele tchaj-ťi čchüan. Vyprávělo se, že taoista obrovského vzrůstu, s dlouhými vlasy a vousy, chodící jako stín nadlidským tempem pohořími stovky kilometrů za den, četl a meditoval v taoistických horách Wu-tang. Při četbě starých spisů jej vyrušil hněvivý křik ptáka, snad straky, snad jeřába, bojujícího s hadem. Taoista vyhlédl z okna chatrče a uviděl ptáka, jak vyzbrojen pařáty častuje hada tvrdými výpady, ale přestože měl navrch, hada nepřemohl. Ten krouživým a měkkým pohybem unikal, ve spirálách se pohyboval dopředu a dozadu a zůstával nezraněn. Pak pták uletěl a had se odplazil.

Obraz střetu probudil taoistu a oživil v jeho mysli proměny jin a jang v obrazci tchaj-ťi, načež začal tvořit živý systém bojového umění tchaj-ťi čchüan.

O vznik této legendy se nejspíše zasloužil nález rukopisů mistra Wang Cung-jüe, který jako by nepatřil do okruhu žáků mistrů rodu Čchen z Čchen-ťia-kou, jediné tehdy existující kolébky tcha-ťi čchüan. Tvrzení o starobylém původu tcha-ťi čchüan dále šířili především žáci Wu Jü-sianga, který nalezené rukopisy seřadil a komentoval, a žáci Jang Lu-čchanova rodu. Ten začal u záhadné postavy taoisty Čanga, šel dále přes mistra Wang Cung-jüe, o němž se též soudilo, že žil kdesi v dávnověku a jeho žákem mohl být Ťiang Fa, který pak teprve učil mistra Čchen Čchang-singa ze čtrnácté generace rodu Čchen.

Když si uvědomíme, že se v tehdejší Číně chod času počítal podle císařských dynastií, rozdělených na období vlády nastupujících panovníků a ta dále na jednotlivé éry vlády, tušíme, jak obtížná musela být orientace v letopočtu dlouhém čtyři tisíce let. Dalším souvisejícím problémem byla pologramotnost a negramotnost většiny obyvatelstva, které se opíralo o ústní tradici vyprávění moudrých. Nadto čínská kultura vždy stála na starých vzorech…

Legenda o zrození tchaj-ťi čchüan přes taoistu Čanga je tak překvapivě mladá. I Li I-še v „Krátké předmluvě k tchaj-ťi čchüan“ z roku 1881 praví, že „zakladatel tchaj-ťi čchüan je neznámý“. Slavní dějepisci čínských bojových umění, Tchang Chao a Sü Čen, při svých výzkumech v třicátých letech 20. století na žádnou ústní ani písemnou tradici k Čang San-fengovi nenarazili. Rodiště tchaj-ťi čchüan, vesnice Čchen-ťia-kou, do té doby příběh Čang San-fenga neznala.

A tak lze tušit zajímavou historickou smyčku, která nejspíše spojila uměním geniálního, leč písemností prostého mistra Jang Lu-čchana s osudy rodiny vlasteneckých intelektuálů Wu. Jang Lu-čchan se poté, co opustil Čchen-ťia-kou, do svého příchodu do Pekingu setkal s Wu Jü-siangem a od něho příběh nejspíše vyslechl, neboť v Čchen-ťia-kou to podle všeho nebylo. O Jangovi bylo známo, že byl spíše pologramotný, naopak Wu Jü-siang byl z intelektuálské rodiny a náležitě vzdělán. Lze tedy očekávat, že příběh předávaný sečtělým vzdělancem s patřičnou grácii jej jistě oslovil, a tak jej pak rod Jangů přijal za vlastní. Po druhé linii byla legenda šířena v rodině Wu, ale přímočaré vyjádření synovce Li krátce po Wu Jü-siangově smrti (1880) nabízí domněnku, že Li legendě nevěřil a za života strýce ji akceptoval spíše ze zdvořilosti.

Asi nebude na škodu připomenout si rukopisy Královédvorský a Zelenohorský z našich dějin, které se jako padělky sloužící vlasteneckým pocitům národa v těžké době této legendě pozadím blíží.

Zdroj: Umění tchaj-ťi čchüan – Vít Vojta

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Popořte nás