Dvacet generací mistrů rodiny Čchen (Chen) se zasloužilo o to, že se umění tchaj-ťi čchüan (taijiquan) předávalo po více než 400 let z pokolení na pokolení, pečlivě střeženo a rozvíjeno, aby sloužilo jako ochranný štít proti nepřátelům a ukázka schopností a mistrovství rodiny Čchen.

Těm, kteří se nejvíce zasloužili o zachování a kultivaci tohoto pokladu čínské kultury a kteří zůstali zapsáni v srdcích svých žáků a následovníků, je věnována tato stránka.

„Pokud člověk nevydrží útrapy,
nemůže vstoupit do světa bojového umění.“
Čchen Čao-kchuej (Chen Zhaokui)

 

 

ČCHEN PU (CHEN BU) [2. pol. 14. století]
1. generace rodiny Čchen z Čchen-ťia-kou

V souvislosti s tímto mistrem ještě nemůžeme mluvit o stylu tchaj-ťi čchüan, ale v historii rodu má své místo, protože Čchen Pu je považován za historického patriarchu rodiny Čchen. Následkem migrační politiky, která začala být uplatňována po období válek a chaosu v době nástupu císaře Chung-wu (Hongwu) – prvního císaře dynastie Ming, byl přinucen se vystěhovat z provincie Šan-si (Shanxi) do prefektury Chuaj-čching (Huaiqing) – dnešní Čchin-jang (Qinyang) – v provincii Che-nan (Henan).

Nejprve přišel do vesnice, která ležela v záplavové oblasti Žluté řeky, později (v roce 1374) se rozhodl přestěhovat na výše položené místo do vesnice Čchang Jang (Chang Yang), kterou dnes najdete pod názvem Čchen-ťia-kou (Chenjiagou), tj. strouha/údolí rodiny Čchen.

Čchen Pu byl považován za rovného, čestného a laskavého muže, znalého bojového umění, který pomáhal mnoha lidem a chránil je před nebezpečím. Poté, co se přistěhoval do vesnice, nezbylo mu než se vypořádat s místními bandity, kteří řádili v okolí a ohrožovali vesničany. Shromáždil členy rodiny spolu se silnými, mladými lidmi z vesnice a díky svým dobrým bojovým zkušenostem bandity s převahou porazili.

Pověst o jeho vítězství se rozšířila a Čchen Pu si založil první školu bojových umění. Znalost bojového umění se pak předávala z generace na generaci až do dnešních dnů.

 

„Před vynálezem palných zbraní se k bojovému umění přistupovalo velmi vážně,
neboť na něm závisela bezpečnost země, vesnice, komunity, rodiny či jednotlivce.
Přežití bylo hlavním cílem, nikoli zdraví, meditace či estetické důvody,
i když cvičenci zakoušeli jako vedlejší produkt značné zdravotní přínosy.“
Zdroj: Chen Style Taijiquan: The Source of Taiji Boxing – David Gaffney, Davidine Siaw Voon Sim

 

ČCHEN WANG-TCHING (CHEN WANGTING) [1600–1680] *
9. generace

* Čchen Wang-tchingovo datum narození není přesně známo. Může to být kolem roku 1568, jiné domněnky uvádí až období kolem roku 1597.

Podle historika a velkého znalce wu-šu Tchang Chaa (Tang Haa) je Čchen Wang-tching (dalším jménem Čchin-tching) skutečným tvůrcem tchaj-ťi čchüan. Wang-tching měl velký talent, vynikal bystrostí a pílí. Byl stejně dobrým válečníkem a bojovníkem jako učencem, který ve dne cvičil bojové dovednosti a večer se věnoval studiu čínské literatury.

V kronice rodu Čchen je zaznamenáno: „Na Šan-tungu se stal známým mistrem bojových umění. Rozbíjel tisícihlavé hordy banditů… stal se zakladatelem bojového umění stylu Čchen beze zbraně, se šavlí a kopím.“

Před pádem dynastie Ming sloužil jako vojenský důstojník, se změnou vládce se stáhl do ústraní rodného Čchen-ťia-kou, kde vedl jednoduchý život – farmařil, studoval a vyučoval bojové umění. Zde také na základě svých rozsáhlých znalostí sestavil jedinečnou formu bojového umění nazvanou „první metoda/forma“ (dnes známou jako tchaj-ťi čchüan), která využívá kombinaci tvrdé a měkké síly.

K utvoření nového stylu použil Wang-tching mnoha technik jiných stylů bojového umění své doby – zejména jej inspiroval „Kánon boje“, kapitola z Nové knihy účinných technik, klasického textu o strategii a bojovém umění generála Čchi Ťi-kuanga (Qi Jiguanga). Dále zahrnul učení tradiční čínské medicíny o meridiánech, tzv. ťing-luo (jingluo), tj. drahách, které tvoří síť kanálů v těle, jimiž prochází vnitřní energie čchi (qi). Součástí jsou i techniky tao-jin (daoyin), tj. rozvádění (energie) po těle, a tchu-na (tu-na), tj. umění vedení dechu a energie, a v neposlední řadě teorie jin-jang, popisující univerzální princip vzájemně se doplňujících protikladů, který je přítomen v celé čínské filozofii a kultuře.

V souvislosti se vznikem tchaj-ťi čchüan je uváděno také jméno Ťiang Fa (Jiang Fa).

Říká se, že navenek vystupoval jako Wang-tchingův sluha, v soukromí byl snad jeho dobrým přítelem, který se v Čchen-ťia-kou skrýval před pronásledováním právě v době, kdy se tchaj-ťi čchüan formovalo. Jaký byl jeho skutečný podíl, zůstává otázkou. Každopádně jsou Ťiang Fa a Wang-tching zachyceni společně na obraze, který byl až do 70. let 20. století uchováván v obětní místnosti rodu Čchen (viz foto vlevo – v popředí Čchen Wang-tching).

Podle „Kroniky bojového umění a zbraní rodu Čchen“ vytvořil Čchen Wang-tching celkem 7 sestav: pět sestav tchaj-ťi čchüan, sestavu čchang-čchüan (changquan) – v překladu Dlouhá pěst, která obsahovala 108 forem, a pchao-cchuej (paocui) – Dělové pěsti (doslova Výbušné mlaty).

Čchen Wang-tching je rovněž autorem párového cvičení tlačících rukou, tj. tchuej-šou (tuishou). Jeho vytvořením chtěl předcházet vážným zraněním, ke kterým mohlo docházet při skutečném, „ostrém“ nácviku bojových technik. Při tchuej-šou zůstává praktické použití i smysl pohybů zachován, vše ale probíhá kontrolovaným, bezpečným způsobem.

Další tréninkovou metodou, kterou Čchen Wang-tching vytvořil a která slouží k nácviku pohybů těla, technik nohou a útočných a obranných mechanismů, je soubor základních cvičebních postupů pro boj s kopím, tzv. lepivé kopí – čan-čchiang (zhanqiang). Název souvisí s tím, že při tomto párovém cvičení zůstávají kopí obou partnerů prostřednictvím kruhových pohybů v neustálém kontaktu.

Tímto geniálním metodickým nástrojem (cvičením ve dvojicích) vyřešil Čchen Wang-tching nejen užívání ochranných pomůcek pro nácvik boje, ale pozvedl vlastní cvičení dvojic do roviny vnímání a intuice.

 

„Vše je konzistentní (jednotné) a důsledné.
Jedna část se pohne, vše se pohne; jedna část se zastaví, vše se zastaví.“
Ji-lu, první cesta
Zdroj: Chen Style Taijiquan Chronicle – Local Chronicle Office of Jiaozuo City

 

ČCHEN ČCHANG-SING (CHEN CHANGXING) [1771–1853]
14. generace

Význam tohoto mistra spočívá v tom, že upravil systém sestav, které vytvořil zakladatel tchaj-ťi čchüan Čchen Wang-tching (Chen Wangting), a převedl je do podoby, kterou cvičíme víceméně dodnes. Ke sloučení sestav, které trénovalo pět předchozích generací Čchenů, se rozhodl zejména proto, že vysoké fyzické nároky tradičních sestav zvládal již tehdy málokdo.

Původních několik sestav, které vytvořil Čchen Wang-tching, Čchen Čchang-sing přepracoval na dvě: jednu delší rozdělenou do třinácti částí a jednu rychlejší, zdůrazňující silné výbušné pohyby, skoky, kopy a techniky pěstí. Výsledné dvě sestavy i-lu (yilu) – první cesta a er-lu (erlu) – druhá cesta se vzájemně doplňují a uchovávají řadu postojů (pozic) a všechny principy pohybu z původních sestav Čchen Wang-tchinga. Můžete je najít také pod názvem lao-ťia (laojia) – Stará škola (na rozdíl od Nové školy mistra Čchen Fa-kcheho).

Uvedená úprava představuje pravděpodobně jednu z největších změn ve vývoji tchaj-ťi čchüan vůbec.

Čchen Čchang-sing je často připomínán také v souvislosti s tím, že jako první zasvětil do rodinného tajemství Čchen tchaj-ťi čchüan cizince – Jang Lu-čchana (Yang Luchana), který později vytvořil styl Jang (Yang). Čchen ho přijal za svého žáka, protože v něm viděl čestného, tolerantního a talentovaného člověka. Bojové dovednosti nepovažoval za něco, co by mělo být určeno jen pro vyvolené. Talentované žáky si vybíral podle toho, zda splňovali morální kriteria.

Čchen Čchang-sing se učil bojové umění od svého otce Čchen Ping-wanga (Chen Bing-wanga). Tchaj-ťi čchüan studoval od mládí a jeho dovednosti dosáhly velmi vysoké úrovně. Možná proto, že cvičil každý den, často po tréninku usínal oblečený na lavici a bojové principy se snažil dodržovat i při chůzi nebo když stál. V dospělosti se dostal do povědomí okolí tím, že doprovázel jako eskorta transporty cenného zboží do sousedních oblastí obsazených bandity, zejména do provincie Šan-tung (Shandong). Díky svému skutečnému kung-fu (opakovaně porážel své protivníky) si získal věhlas v komunitě bojového umění a lidé tvrdili, že „jeho postoj byl tak pevný, že jím nikdo nedokázal pohnout“, a ti, kteří se dostali do jeho blízkosti „se rozbíjeli jako loď, která narazila na skálu“.

Jeho důstojné vzezření a vzpřímený postoj mu zajistily přezdívku „pan Náhrobní kámen“.

Mistr Čchang-sing byl nejen schopným praktikem bojového umění, ale také autorem mnoha knih, např. „Desatera pravidel tchaj-ťi čchüan“, „Bojové stránky tchaj-ťi čchüan“ a „Zásad při užití tchaj-ťi čchüan v boji.“ Tyto teoretické práce v kombinaci s tréninkovou praxí obohatily teorii tchaj-ťi čchüan a posunuly toto bojové umění na vyšší úroveň po teoretické i praktické stránce.

 

Někteří mistři rodiny Čchen na dobových fotografiích…

 

„Čínské wu-šu je krásné svou vitalitou a pestrostí, je důkazem nekonečné tvořivosti člověka
a jeho snahy o uchování hodnot.
Není sportem a nelze jej standardizovat, protože pak by to už nebylo wu-šu. Wu-šu je tradicí, věcí o sobě.
Ale každý si v něm může najít, co hledá. Podmínkou je jen hledání a pokora.“

Zdroj: Vít Vojta – Umění tchaj-ťi čchüan

 

JANG LU-ČCHAN (YANG LUCHAN) [1799–1871]

Přestože nebyl tento mistr členem rodiny Čchen, traduje se, že byl prvním studentem, kterému bylo dovoleno seznámit se s „rodinným zlatem“. Lu-čchan pocházel z provincie Che-pej (Hebei) a v Čchen-ťia-kou (Chenjiagou) pracoval. Díky svým dobrým vlastnostem – čestnosti, toleranci a talentu (ale také proto, že byl pilný a vytrvalý) ho mistr Čchen Čchang-sing (Chen Changxing) nakonec přijal za svého žáka, i když bylo neobvyklé, aby byl do rodinných bojových dovedností zasvěcen člen jiné rodiny. Studiu stínového boxu se věnoval osmnáct let a nakonec se stal sám mistrem.

Poté, co se Jang naučil všechny dovednosti a techniky, vrátil se do svého rodiště a umění rodiny Čchen dále pěstoval. Byl však vázán slibem, že neodhalí tajemství jejich stylu pro veřejnou výuku, a tak později položil základy nového stylu, dnes známého jako Jang styl, který vychází z principů první sestavy rodiny Ćchen.

Vypráví se, že Jang Lu-čchan sloužil v domácnosti jednoho příslušníka rodu Čchen. Sice se nesměl výcviku účastnit, avšak podařilo se mu techniku odkoukat špehováním svých pánů. Jednoho dne byl přistižen a při výslechu donucen, aby předvedl, co se naučil. Jangovi se podařilo techniku dokonale předvést, čímž udělal na své pány takový dojem, že jej přizvali do kruhu vyvolených, kde se učil po mnoho let. Tato historka slouží jako poučka základních principů tchaj-ťi, že útoku nemáme čelit protiútokem (útokem je myšleno Jangovo špehování), ale místo toho je třeba ustoupit, agresi vstřebat, rozptýlit a osvojit si ji.

Zdroj: Tajemství taiči – Kim Davies, Simon Robins

Ve středním věku byl Jang Lu-čchan pozván vyučovat umění tchaj-ťi čchüan na čchingský císařský dvůr. Zde si vysloužil jméno Jang Wu-ti (Yang Wudi) – nepřemožitelný Jang, protože se vypořádal se všemi, kteří ho vyzvali na souboj. Protože u císařského dvora vyučoval především fyzicky slabší syny šlechtických rodů, zbavil cvičení obtížných prvků: odstranil přeskoky, nízké postoje, explozivní výdej síly v úderech, a tím de facto tchaj-ťi čchüan zpřístupnil všem. Nedá se říci, že jeho cvičení bylo již stylem Jang. On sám a ještě jeho synové stále cvičili styl Čchen, konečnou podobu stylu Jang dal až Lu-čchanův vnuk Jang Čcheng-fu (Yang Chengfu).

 

Čchen Jou-pen (Chen Youben) [1780–1858]
14. generace

 

Čchen Čching-pching (Chen Qingping) [1795–1868]
15. generace

 

„Změny pohybů, jako výpady a ohýbání, jsou tak nečekané, že jsou naprosto nepředvídatelné;
spoléhám na všechny přesné pohyby těla, točení a na množství pohybů při dotýkání se rukama…“

Píseň o zásadách tchaj-ťi čchüan – Čchen Wang-tching
(Zdroj: Chenjiagou taijiquan – Zhai Hua, Radek Kolář)

 

ČCHEN SIN (CHEN XIN) [1849–1929]
16. generace

Čchen Sin byl pokračovatelem 16. generace rodiny Čchen a jedním z nejznámějších teoretiků tchaj-ťi čchüan. Toto bojové umění se začal učit u svého otce Čung-šena (Zhongshena) a během svého studia získal velice dobré teoretické základy. Na rozdíl od svého bratra Čchen Jaa (Chen Yaa), který byl vynikajícím bojovníkem (navzdory svému malému vzrůstu a hubené postavě), se Čchen Sin na popud otce věnoval více literatuře a brzy pochopil, že se nemůže s bratrovými dovednostmi srovnávat. Rozhodl se proto, že se bude věnovat psaní knih.

Byl přesvědčen, že tchaj-ťi čchüan nestačí předávat jen ústně, ale je zapotřebí ho také písemně popsat a vysvětlit, aby mohlo být správně šířeno a aby ti, kteří se chtějí jeho studiu věnovat, měli k dispozici průvodce v písemné podobě.

Dvanáct let (od roku 1908 do roku 1919) strávil Čchen Sin sestavováním svého životního díla, Ilustrovaného výkladu rodinného stylu Čchen tchaj-ťi čchüan (Illustrated Canon of Chen Family Taijiquan), který se zabývá filozofií a cvičením Čchen tchaj-ťi čchüan a jsou v něm pečlivě zachyceny rozsáhlé vědomosti a výzkum generací bojovníků vesnice Čchen. Kniha obsahuje detailní popis technik tchaj-ťi čchüan a rozebírá vztah mezi taoismem a cvičením formy. Je v něm do drobných detailů zaznamenána sestava lao-ťia ji-lu, kterou autor rozděluje do 13 částí, a lao-ťia er-lu (dohromady se skládají ze 108 forem, což je považováno za mystické číslo) a jejich propojení s 64 hexagramy knihy I-ťing – Knihy proměn.

Výklad tvoří čtyři díly, které obsahují více než 30 000 slov (250 000 znaků) a přes 400 ilustrací a řadu veršů.

Čchen Sin v ní teoreticky vysvětluje změny sil jin a jang, podrobně popisuje lidskou biologii, teorii meridiánů a akupunkturních bodů, definuje jednotlivé formy a důležité pozice (s klíčovými body určenými začátečníkům) apod. Esencí knihy je odborný výklad energie navíjení hedvábného vlákna a práce s vnitřní energií – nej-ťin (neijin).

Čchen Sin neměl děti. Když umíral, zavolal si svého synovce Čchen Čchun-jüana (Chen Chunyuana) a předal mu své dílo se slovy: „Toto je plod celého mého života. Předej ho těm, kteří si to zasluhují. V opačném případě ho spal, ať se nedostane k nevědomým nebo arogantním lidem.“ Po jeho smrti chyběly peníze, aby mohl být Čchen Sin pohřben. Čchen Čchun-jüan se proto rozhodl požádat o pomoc přátele. Prostředky nakonec získal a za podpory provincie Chenan (Henan) byla v roce 1933 vydána i Čchen Sinova kniha.

Ilustrovaný výklad je knihou natolik obsažnou a podrobnou, že ji jen málokdo porozumí. Nicméně jde o vynikající snahu o zachycení jedné ze slavných čínských tradic a jednu z nejsystematičtějších knih zabývajících se tématem tchaj-ťi čchüan. Svým způsobem je to i malé umělecké dílo a ukázka nezdolného úsilí a životního odhodlání.

 

„Pokud se pohyb zacvičí desettisíckrát, podstata se projeví.“
Rčení stylu Čchen

 

ČCHEN FA-KCHE (CHEN FAKE) [1887–1957]
17. generace

Pravnuk slavného mistra Čchen Čchang-singa (Chen Changxinga) a jeden z nejobávanějších mistrů tchaj-ťi čchüan 20. století se bojové umění učil od svého otce Jen-si (Yanxi). Jako první velký učitel začal předávat umění tchaj-ťi čchüan mimo rodnou vesnici Čchen, do té doby jej rodina udržovala v tajnosti. Avšak v roce 1928 odešel Čchen Fa-kche do Pekingu, začal styl Čchen vyučovat veřejně, čímž ho dostal do širšího povědomí a tím de facto otevřel novou éru tchaj-ťi.

Za zhruba třicet let svého působení přispěl velkým dílem k šíření a rozvoji tohoto bojového umění. Sám se proslavil jako neporazitelný bojovník a vysloužil si titul „tchaj-ťi i žen (taiji yi ren)“ − nejlepší mistr tchaj-ťi. V Pekingu se ujal učení jak starších lidí, kteří cvičili již několik let různé formy tchaj-ťi čchüan, tak i fyzicky zdatných mladých lidí.

Čchen Fa-kche je zakladatelem tzv. nové školy (formy) sin-ťia, která se opírá o starou školu lao-ťia a má rovněž část i-lu (yilu) a er-lu (erlu). Čchen Fa-kche sestavu prodloužil o devět dalších pohybů, dohromady má dnes 83 forem. Slouží ke zvýšení bojových dovedností a je mnohem účinnější s ohledem na praktické aplikace, včetně bojových situací.

Po technické stránce byl Čchen Fa-kche velmi zdatný a traduje se, že dokázal „udeřit kteroukoli částí těla, kterou měl nejblíže, a bez velkého úsilí odrazit každého protivníka“, o čemž vypráví například příběh Čchen Fa-kche a loupežníci.

Ale nebylo tomu tak vždy. Jako malý byl neduživý (měl problémy se žaludkem a trávením), tréninkem tchaj-ťi čchüan si zdraví vylepšil. Původně nebyl zrovna nejpilnějším studentem, což mu rodina vyčítala, ale protože hrozilo, že „nositelem korouhve“ se po jeho otci stane někdo jiný, nakonec pod vedením své rodiny a díky své nezdolné píli a vůli dosáhl vysoké úrovně dovedností a stal se uznávaným mistrem již v pouhých sedmácti letech.

Čchen Fa-kche nedisponoval jen výbornými bojovými dovednostmi, ale vyznával také vysoké morální hodnoty. Ačkoli si v průběhu své třicetileté kariéry v Pekingu porovnával bojové dovednosti s mnoha bojovníky, jen zřídkakdy si někoho znepřátelil a v bojové komunitě měl spoustu přátel. Mezi bojovníky po celém světě je znám jako „ušlechtilý bojovník“.

 

Čchen Čao-pchi (Chen Zhaopi) [1893–1972]
18. generace

 

Čchen Čao-kchuej (Chen Zhaokui) [1928–1981]
18. generace

 

S‘ ťin-kang (Si Jingang) neboli 4 Buddhovi bojovníci (také 4 tygři z Čchen-ťia-kou)
19. generace

Patří sem:

Čchen Siaowang (Chen Xiaowang) [*1945]
Čchen Čenglei (Chen Zhenglei) [*1949]
Wang Si-An (Wang Xi’An) [1944–2024]
Ču Tchien-cchaj (Zhu Tiancai) [*1944]

Více o těchto 4 mistrech se můžete dočíst v článku 4 Buddhovi bojovníci… mistři Čchen tchaj-ťi čchüan.

 

Zdroj:
Umění tchaj-ťi čchüan – Vít Vojta
Chen Style Taijiquan: The Source of Taiji Boxing – David Gaffney, Davidine Siaw Voon Sim
Chen Style Taijiquan Chronicle – Local Chronicle Office of Jiaozuo City
Kořeny Čchen Tchaj-ťi čchüan – vyprávění mistra Ču Tchien-cchaje
Zhu Tiancai – Hrdý syn tchaj-ťi
Kurz wushu instruktor Taiji Akademie
Illustrated Canon of Chen Family Taijiquan (první anglické vydání)
Taichi Life Center
Excerpts from „Illustrated Explanations of Chen Family Taijiquan“ by Chen Xin
Chenjiagou Taijiquan – Zhai Hua, Radek Kolář
Tchaj-ťi pro zdraví a dlouhověkost – Bruce Frantzis
Center for taiji studies