Vnitřní a vnější postoj
M luvíme-li o postoji nějakého člověka, není zcela zřejmé, zda máme na mysli jeho tělesný nebo vnitřní postoj. Přesto tato významová dvojznačnost nevede k nedorozuměním, neboť vnější postoj odpovídá vnitřnímu postoji. To se ve vnějšku pouze zrcadlí vnitřek.
Na rozdíl od čtyřnohých zvířat, která mají díky svému postoji dobře chráněné měkké části těla, jsou u vzpřímeného člověka vydány napospas okolnímu světu. Tato bezbrannost spojená s vyšší zranitelností však s sebou polaritně nese větší otevřenost a schopnost přijímat. Stát vzpřímeně nám umožňuje především páteř. Díky ní je člověk rovný a pohyblivý, dodává mu oporu a ohebnost. Má tvar dvojitého S a tlumí nárazy a otřesy. Pohyblivost a ohebnost zajišťuje polarita pevných obratlů a měkkých meziobratlových plotének.
Vnitřní a vnější postoj mají mnoho společného, což vyjadřuje mnoho slov a obratů: máme „rovné“ lidi, ale i ty, kteří se jen „hrbí“, známe „tvrdošíjné“ lidi a ty, kteří se rádi „plazí“, leckomu chybí nejen „postoj“, ale také „opora“. Člověk se ale také může pokoušet ovlivnit a změnit vnější postoj uměle tak, aby předstíral určitý vnitřní postoj. „Stoupni si rovně! Stůj vzpříma!“ křičí rodiče na děti. A tak začíná nepoctivá hra už v raném věku.
Koresponduje-li vnitřní postoj s vnějším, zřetelně stoupá účinnost, naopak klesá, je-li navozen uměle. Srovnejme strnulý postoj vojáka s napnutými údy (který si žádný přímý vnitřní postoj nesmí dovolit) s kovbojem, který by nikdy neomezil svou pohyblivost stáním v pozoru.
S otevřeným postojem, vycházejícím z vlastního středu člověka, se setkáváme rovněž u cvičení tchaj-ťi.
Ihned poznáme nepřirozený postoj neodpovídající vnitřnímu ustrojení nějakého člověka, stejně snadno ale poznáme také přirozený postoj. Když nemoc přinutí člověka k určitému postoji, který by dobrovolně nezaujal, ukáže nám tento postoj neprožívaný vnitřní postoj, ukazuje nám, čemu se člověk vzpírá.
Když pozorujeme nějakého člověka, musíme rozlišit, zda se identifikuje se svým vnějším postojem, nebo ho zaujímá proti své vlastní vůli. V prvním případě zrcadlí jeho postoj vědomou identifikaci. Ve druhém případě se v chorobně pozměněném postoji projevuje oblast stínu, s níž nechce mít dobrovolně nic společného. Člověk, který se drží zpříma a kráčí se zvednutou hlavou, vyjadřuje určitou nepřístupnost, hrdost, vznešenost a upřímnost. Takový člověk se také dokáže velmi dobře identifikovat se všemi těmito vlastnostmi, určitě je nebude popírat.
Jiné je to např. u morbus Bechtěrev, kdy páteř nabude typického tvaru bambusové tyče. Zde se somatizuje nevědomě prožívaný nárok ega a neohebnost, již pacient nevidí. Při Běchtěrevově nemoci zvápenatí páteř časem jako celek, záda strnou a hlava se posune vpřed, esovité zakřivení páteře zanikne nebo se páteř prohne úplně opačně. Pacient zjistí, že je ve skutečnosti ztuhlý, nepoddajný a neohebný také uvnitř. Zcela podobná problematika je vyjádřena v kulatých zádech nebo hrbu; v hrbu se manifestuje neprožitá pokora.
Některé nejčastější problémy pohybového aparátu a jejich možné vnitřní příčiny:
Meziobratlové ploténky a ischias
Klouby
Zdroj: Nemoc jako cesta – Thorwald Dethlefsen, Ruediger Dahlke
Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás
