Vývoj bojových umění

S  ystémy sebeobrany a boje existují od té doby, co na zemi žijí lidé, kteří zkoušejí řešit své problémy cestou násilí.

Pud sebezáchovy člověka a vůle přestát válečné střety nebo napadení a případně zvítězit vedly mnohé národy světa k tomu, že vyvíjely vlastní bojová umění, která byla pěstována beze zbraně i se zbraní. Bojová umění často sloužila vojenským účelům a měla udržovat obranyschopnost a bojovnost. Rozkvět zažila nejen na Východě, ale i na Západě. Jejich rozmanitost je obdivuhodná!

Původ bojových sportů

Běžné teorie o původu sportu (že měl nejprve kultovní charakter a pramenil z instinktivního jednání a z radosti ze hry) se na bojový sport nehodí nebo jen velmi málo. Boj byl praktickou nutností, aby člověk obstál v zápase o život. Bojová cvičení byla „tréninkem pro přežití“. Soutěže sloužily v první řadě branné výchově, i když s nimi byly příležitostně spojeny i jiné motivy nebo získání osobní prestiže.

Odhlédneme-li od vrozených instinktivních obranných reakcí, zjistíme, že účinné techniky člověk objevil často čirou náhodou, přemýšlením nebo pozorováním zvířat. V procesu učení, pokusem a omylem byly takové techniky neustále zdokonalovány a často dále rozvíjeny až k bojovým systémům.

Protože anatomické předpoklady byly všude stejné (lidé mají jednou provždy jen dvě ruce a nohy!), docházelo se často při „vynalézání“ takových technik v nejrůznějších kulturách a epochách k podobným výsledkům.

Význam bojových umění

Trénink bojových umění se většinou prováděl s vojenskou vážností, protože na něm bylo závislé vlastní přežití. Dovednosti v bojovém umění byly jistým druhem „pojištění života“.

Z této doby pochází vysoké ocenění, které se prokazuje starým asijským mistrům: Kdo zestárl a přežil všechny boje, musel být lepší než druzí a koneckonců moudrý.

Když se dožadují respektu jistí dnešní „mistři“ (nebo ješitní svazoví funkcionáři), kteří nemohou prokázat ani bojové zkušenosti, ani sportovní úspěchy a postrádají dokonce i moudrost, potom si člověk někdy přeje, aby se vrátily principy elity feudalismu.

Zatímco ve starověku a ve středověku sloužila bojová umění především útoku a obraně při válečných střetech, později se mnohá proměnila v systémy otužování těla nebo v pohybové kultury, resp. v bojový sport. V popředí vždy stály výchovné aspekty, péče o tradice nebo myšlenka boje.

Přání změřit své síly s ostatními je prastarou základní potřebou člověka! Pravidla, podle kterých se zápasilo, se vyvíjela v závislosti na ustanovení, za co lze protivníka uchopit, zda za nahé tělo, nebo za blůzu, kalhoty či za pásek. Druhy přípustných technik úderů a kopů, resp. oblasti platných zásahů, určovaly vývoj druhu sportu.

Bojový sport byl záhy považován za senzaci a stal se předmětem zábavy. Pohled na boj zřejmě uspokojoval tajná přání pozorovatelů, neboť jim dával možnost ztotožnit se s vítězi.

Již v antice však došli k poznání, že zápasy neslouží jen zábavě, nýbrž že by mohly být pro mladé lidi užitečným ventilem „touhy po činnosti“, zejména když se podaří pomocí pravidel a tradičních tabu zbavit boj nebezpečí.

U některých národů boje nebo rituální pěstní zápasy a zápasy v ringu sloužily socializaci. Souboje se pořádaly při oslavě mrtvých a při obřadech plodnosti, využívalo se jich k soudním verdiktům nebo byly uznávány jako „boží soud“.

Systémy bojových umění

Mnohé staré bojové techniky upadly během času v zapomnění, jiné (jako bojová umění samurajů) se po staletí pěstovaly dále. Některá bojová umění byla exportována z někdejší oblasti svého vzniku do jiných zemí nebo se dokonce rozšířila po celém světě. Japonská, korejská nebo čínská bojová a pohybová umění dosáhla časem velké popularity v Evropě.

Technické systémy, které spočívají na rozvoji tělesné síly, stojí proti formám, které spočívají hlavně na obratnosti a rychlosti. Otázka, který princip je účinnější, zda rozvoj síly a zlepšování kondice, nebo technická dokonalost, je dodnes sporná.

Od nepaměti vymýšleli tělesně slabší „triky“, aby přelstili silnější. Stejné úskoky (příp. dovedné chvaty) nacházíme v různých epochách a kulturách. V mnoha zemích byly shrnuty do systémů, které byly často udržovány v tajnosti a většinou je používal a dále rozvíjel jen určitý okruh lidí.

Některé bojové praktiky (zápas, džudo apod.) obsahují uchopení soupeře za tělo nebo za oděv. Jiné se této možnosti zříkají a místo toho napadají citlivá místa těla soupeře údery a/nebo kopy (box, taekwondo aj.).

Účelem všech bojových umění je vnutit soupeři svou vlastní vůli, resp. vlastní taktiku; přitom se smí používat klamavých manévrů.

Ženy v bojových uměních

V průběhu staletí provozovali bojová umění hlavně muži. V novější době jsou v bojových sportech stále aktivnější i ženy. Neměly by ovšem při tom přehánět jako Amazonky ve starověku, které se – jak známo – zříkaly jednoho ňadra, aby jim nevadilo při střelbě z luku.

Ženy dnes mohou pravidelně a se vší vážností provozovat bojový sport a naučit se účinným obranným technikám, aby se v případě nutnosti mohly útočníkům bránit. S přihlédnutím k sebeobraně by však měly neustále trénovat společně s muži, aby si vyzkoušely opravdovou obranu proti tělesně silnějším.

Kurzy sebeobrany (jen!) pro ženy, ve kterých falešní proroci propagují snadný úspěch, jsou právě tak neúčelné jako závody v plavání pro neplavce!

Boj u zvířecích druhů

Pozorování zvířat a zkoumání jejich chování nás učí, že boj a bojový sport nejsou žádným „vynálezem“ lidí. Boje o pořadí mezi příslušníky jednoho druhu (s vyzývavými gesty, nepřirozeným chováním za účelem někomu imponovat a s ritualizovaným přiznáním porážky) a bojové hry mláďat se podobají příslušným lidským snahám.

Medvědi a žáby „zápasí“, klokani a krysy „boxují“. Jeleni měří své síly „technikami sunu“ a kopytníci (také králíci) používají „technik nohou“.

„Pravidla boje“ mnohých zvířat jsou vzorná – k smrtelným konfrontacím nedochází. Vítěz se ke svému protivníkovi uznávajícímu porážku chová velkomyslně (zábrana kousat!). Lidskému rozumu zůstalo vyhrazeno vynalézt takové nástroje boje, jako jsou oštěp, šíp a luk, nůž, meč (a horší!).

Bojové schopnosti a zvláštnosti zvířat byly často idealizovány (podobně jako u znaků zvěrokruhu). V různých kulturách (Indiáni, Germáni, Číňané) se lidé pokoušeli osvojit si sílu a vlastnosti zvířat, napodobovat je a tak přerůst sami sebe.

Odlišnost bojových sportů

Bojové druhy sportu se odlišují od jiných sportovních disciplín tím, že mají základ ve starých obranných dovednostech, které byly původně vymyšleny pro skutečný boj a pro přežití válečných střetů. Z takových starých bojových umění pochází většina dnešních disciplín buda*! Již ve starých dobách bylo nutností trénovat s vlastními kamarády co možná nejbezpečněji (ale přesto realisticky!) takové dovednosti, které by zničily nepřítele. Člověk proto přemýšlel o metodách, jak by mohl na sobě za účelem nácviku bezpečně provádět nebezpečné techniky, aniž by v případě nutnosti ztratily žádanou účinnost.

* Pozn.: Budō je japonský termín popisující moderní japonská bojová umění. V doslovném překladu to znamená „bojová cesta“ a lze ji považovat za „cestu války“ nebo „cestu bojových umění“.

Je téměř nemožné popsat velké množství bojových dovedností a bojových sportů, které se v průběhu tisíciletí vyvinuly po celém světě, a to zejména jsou-li zachovaná znázornění a tradicí dochované popisy mezerovité. Vědomosti o starých bojových uměních jsou založeny na fragmentech.

Zdroj: Lexikon bojových sportů od aikida k zenu – Wolfgang Weinmann

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás