Život s vysokou inteligencí

N  apadlo vás někdy, že by někteří nadaní jedinci mohli svůj dar považovat za balvan, který vlečou životem? Že díky zvýšené citlivosti zažívají stres, obtížně hledají přátele či partnery, nejsou často schopni přizpůsobit se nepružnému vzdělávacímu systému a na pracovišti mohou být terčem závisti či zneužívání?

Knížka zkušené lektorky a terapeutky Moniky Stehlíkové s názvem Život s vysokou inteligencí (Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti) vás seznámí s životem mimořádně nadaných (statisticky se jedná o cca 2–5% populace).

A jak poznáme, že máme před sebou mimořádně nadané jedince? Zpravidla mívají IQ vyšší než 130, ale to samo o sobě nestačí. Jejich mozek funguje odlišně, což dokazují výzkumy metodou magnetické rezonance. Především jde o rychlejší a rozvětvené – kreativní nebo také divergentní – myšlení (myšlenky se ve stejné chvíli větví téměř do nekonečna).

Nadaní jedinci jsou citliví a citově založení. Okolí je může považovat za přecitlivělé, protože na vnější podněty reagují silněji než jiní, jejich emoce jsou proto hůře zvladatelné. Všímají si více detailů, zaznamenávají i sebemenší zvuky, mají rozvinutější čich, hmat i chuť, jsou velmi empatičtí. Lační po vědění, mají potřebu chápat a rozumět, jsou flexibilní – rádi a rychle se učí nové věci, čtou, analyzují, kladou si otázky… Mají také velký smysl pro spravedlnost, křehké sebevědomí a vysoké nároky na sebe i okolí.

Průměrného člověka mohou tyto vlastnosti a schopnosti „dráždit“.

Nadaný však nemá v úmyslu se nijak vyvyšovat či odlišovat. Často je tomu právě naopak, rád by splynul s okolím a rozuměl si s ostatními.

Odmítání začíná zpravidla již v dětství. Díky reakci okolí o sobě dítě začíná pochybovat, uvědomuje si, že je jiné, často si to klade za vinu. Nadané děti se dělí do šesti skupin. Některé jsou schopné se zařadit do kolektivu lépe, u jiných je to nadlidský úkol. Aby se zalíbily vrstevníkům, mohou začít postupně svou odlišnost skrývat. Potlačují svůj intelekt, vytváří tzv. falešné já, jsou pasivní… Popírání vlastního já však vede k dalším poruchám sebevědomí, depresím, apatii, fobiím…

V dospělosti musí nadaný řešit zejména otázku pracovního zařazení a partnerství. Není to jednoduché, potřebuje povolání, v němž uplatní své schopnosti, kreativitu, psychologickou flexibilitu a empatii. Při rozhodování by měl vzít v potaz své zájmy, touhy a také intuici.

S jakými potenciálními problémy se nadaní v práci mohou setkat?

Nejspíš to budou problémy s autoritami, protože uznávají jen ty přirozené. Díky své pracovitosti a perfekcionismu je mohou nadřízení nebo kolegové brát jako konkurenty, kteří je chtějí připravit o místo, nebo je mohou začít zneužívat, protože nadaní tak málo umí říkat ne ve snaze druhým pomáhat nebo být přijímaný. Špatně na ně působí stres a negativní emoce, v takovém prostředí ztrácí vůli, radost, iniciativu.

Nadaní často pochybují o tom, zda vůbec do této skupiny patří. To je dalším z jejich rysů. Proto v knížce najdete také jednoduché testy, na základě kterých můžete poznat, zda vy nebo vaše dítě mezi ně patříte.

A jak z toho ven?

Autorka shrnula své dlouholeté zkušeností s prací s nadanými dětmi a dospělými a na cca 50 stránkách předkládá jednoduché, ale klinicky a vědecky ověřené techniky a doporučení, vycházející převážně z metody mindfulness a terapie Přijetí a odevzdání ACT – jak vzít život do svých rukou a konečně využít potenciál, kteří nadaní často skrývají nebo nemají odvahu použít.

Nadaným by mohlo pomoci sdružovat se s podobně laděnými lidmi. Měli by v sobě vypěstovat soucit a přestat se hodnotit příliš kritickým okem. K emoční vyrovnanosti a zklidnění jim pomůže např. metoda mindfulness (všímavosti). Nezbytné je naučit se žít v přítomnosti, přijmout své nadání, a tím svou originalitu a odlišnost. Nadaní by se také měli vyhýbat všemu škodlivému, lépe využívat empatii a soucit, více spoléhat na intuici a usměrňovat myšlenky.

Publikace je vyplněním mezery na knižním trhu, neboť této problematice není zatím v České republice věnována přílišná pozornost. Stojí na rozhraní mezi učebnicí, vědeckou publikací a beletrií. Autorka se často opírá o vědecký výzkum, prováděný zejména ve Francii, kde studovala. Nechybí ani příklady z vlastní praxe a osobní zkušenosti nadaných. Knížka je obsáhlá, zahrnuje všechna důležitá témata. Přestože jsou v ní informace odbornějšího rázu, zachovává si čtivost, spád a srozumitelnost a určitě si k ní najdou cestu oborníci i laická veřejnost. Kniha sama má poměrně silný terapeutický účinek.

Úryvky z knížky:

Proč žít v přítomném okamžiku? Nehledě na okolnosti budeme šťastnější

Na Harvardské univerzitě proběhl výzkum toho, jak bytí v přítomném okamžiku ovlivňuje pocit štěstí. Výsledkem výzkumu bylo zjištění, že lidé ve 47 % času nejsou v přítomnosti a jejich mysl bloudí v minulosti nebo budoucnosti. Ještě podstatnější byl fakt, že lidé, jejichž mysl bloudí a není zaměřena ne přítomnost, jsou méně spokojení a šťastní. A není to tím, že dělají věci, které je nebaví, a proto se začne jejich mysl toulat. Cítí se nespokojení a nešťastní čistě proto, že nevěnují pozornost tomu, co právě probíhá.

Nechme promluvit své skutečné já – budeme šťastnější

Často nemáme odvahu projevit se takoví, jakými ve svém nitru skutečně jsme. Ze strachu z odmítnutí nebo výsměchu se přizpůsobujeme okolí, lidem, situacím a nejednáme v souladu se svým já. To je ale pořád s námi a jednoho dne stejně vysloví svůj hlasitý nesouhlas, ať už prostřednictvím nemoci, konfliktu, problémů. Hezky to vyjádřila paní Blanka, neboť právě nadaní mají často problémy vyjádřit svou identitu a najít si své místo v naší průměrné společnosti:

„…nelze stále utíkat do vysněného světa. Jsme tu proto, abychom žili život takový, jaký je. Krása se nachází v pravdě. Musím přestat předstírat, hrát a mlžit a nechat život, aby se ve mně projevil spontánně, tak jak se chce projevit, aniž bych to překrucovala, měnila, ovlivňovala podle toho, co si myslím, že by mělo být, nebo co si myslím, že by si přáli druzí a společnost. To si myslím, že je skutečné být sám sebou…

… od ostatních neočekávám nic. Nic si nepředstavuji, že by mělo přijít nebo se stát, že by se měl někdo nějak zachovat, jak já chci. A pak mě nic nerozhází. Už nezažívám tolik ty emoční bouře, ty smrště, které mě katapultovaly třeba i na několik dní do nestálého omílání proč a proč.“

Rozhovor s Monikou Stehlíkovou si můžete přečíst v článku: (Ne)obyčejní lidé kolem nás: Monika Stehlíková

Poutavé a poučné čtení!
Alena Koutecká

Milí čtenáři, jsme rádi, že „chodíte“ na naše stránky! Pokud se vám publikované články líbí, můžete nás podpořit libovolným finančním darem. Pomůže nám pokračovat v naší činnosti i nadále. Vaší podpory si vážíme! Více informací naleznete na: Podpořte nás